Pořád někde tady

U starého mostku
roste bez.

Každý rok trochu nakřivo,
jako by ho vítr
celá léta přesvědčoval,
aby změnil názor.

Právě tady by ses zastavil.
Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.
Spíš proto,
že ses uměl zastavit skoro všude.

A pokaždé to vypadalo,
že k tomu máš dobrý důvod.

Jednou kvůli broukovi na cestě.
Jindy kvůli kameni,
který připomínal psa.
Nebo mraku,
který připomínal kámen —
jen aby to bylo spravedlivé.

Šla jsem dál.
Ale stejně jsem zpomalila.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je až velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Tohle bys určitě okomentoval.
Nikdy jsem nevěděla jak.
Jen jsem věděla,
že po tvé poznámce
bude svět na okamžik
o něco zajímavější.

To mi chybí.

Ne velké rozhovory.
Ne rady.
Ne vzpomínky.
Spíš ten zvláštní talent
všimnout si něčeho,
kolem čeho ostatní projdou.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,
že některé lidi
nenosíme v paměti.
Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi občas připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.
Jen tě není vidět.