Kousek oblohy

 

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde začínají stráně
a končí hluk.

Nechala vítr,
aby mi rozčesal myšlenky.

A mraky
odnést všechno,
co není důležité.

Pak bych vystoupala
až k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila si od oblohy šířku.
Od hor klid.
Od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom bych sestoupila dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka se naučila vytrvalosti.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst
i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak první hvězdy
jedna po druhé se nad krajinou
rozsvěcují. 

A pochopila bych,
že krása není ve věcech,
které trvají navždy,

ale v těch,
které se každý den znovu rodí.

Poté bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen bych ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.

A někdy
stačí jen sedět blízko
a nechat ho být.