Ursa minor

Mží tenký déšť jak slitovný pláč,
vpíjí slzy černozem, kořeny pastvin, bučiny háj.
Tu zvlhlé nebe slunce prozáří,
z oblouku vystaví barevnou duhu,
stoupám po ní vzhůru
za oběžnou dráhu. Tam
ochutnám kopec Polárky,
Mléčnou mlhovinu,
proměním trny v pulzující hvězdu.
A budu-li mít štěstí, zahlédnu
malého Medvěda s mámou medvědicí.
Toužím s sebou být chvíli_
pak vrátím se domů.  

 

 

                                                            Zdroj: http://hvezdy.astro.cz/nazvoslovi/517-maly-medved

Kružby

 

V závětří, jako ptáci,
sny vetkaly do prostoru tajemnou kružbu drah,
zrušily těsné míry,
nejasné uniká.

Spěchej,  tiše mlč, je třeba vidět, hmatat,
hledat něco za...

Přežít je možné pouze s ideály.   

... v životě ponoř se,
kde je nejprudší,
nejhlubší...
Ce que dedans est vraiment, 
otevři svou bytost dokořán!

_

https://www.youtube.com/watch?v=jabih9mV6RQ
Pomme - On brûlera

 

Klícky

Chvíli se zdálo,
že za sluncem je ještě jedno slunce,
okolo ruch, jen ve mně ticho,
a není to o tom, že tu jsme,
a potom nebudeme...

lidský cit, ten intimní přebytek filosofie,
soucit, přátelství, štěstí... ale i pochyb zavanutí,
všudypřítomné nic
pod tíhou marnosti
větví se, bují__

čím drobné života jsou sny?

 

Rozhodla jsem se plakat_
mohl bys mě vzít za ruku

a spolu

 

brodit se proudem lepších dní
daleko
přes neznámé kraje
 kde každý kámen je jiný
do skal vytesané klíny
platanů rozložitá loubí
listí, šum a jas
dech, v němž byliny se snoubí
zvonky vyzvánějí v stráních
a stromy vrhají k věčnosti stíny
beránků stáda kdes
nesmírem rozhozených hvězd až kam se rozpíná touha
 

držet se  naděje,  že jednou,
možná...

 

_

https://www.youtube.com/watch?v=9X8VVoOYrBU
SONG OF SUMMER SOLSTICE | Kulning & Nyckelharpa

Růžový racek

 

Umíš složit v několika větách obraz světa
zdá se bez hranic
nechci se vymanit
rameny odstrkuješ skály
v závětří všednost uniká
jsi nepřehlédnutelný
vábíš
vábíš
jak za oknem nekonečný vesmír
do něhož je život vtěsnán
osud obracíš v dlaních   

a já v Tvé mnohosti,
opájím se v proměnách závratné blízkosti!

Jsme cestáři ve vyšlapaných samotách
kam misionáři nezbloudí
kde možná
žijí  kmeny
co se modlí  k růžovému rackovi...

 

_

Racek růžový (Rhodostethia rosea) skutečně existuje. Je to malý arktický druh racka, jediný druh monotypického rodu Rhodostethia. Hnízdí na severní Sibiři a přilehlých ostrovech. Malá a zřejmě nestálá populace také v Severní Americe a Grónsku.

_

https://www.youtube.com/watch?v=5yRgiXh2fP4
Enya - Caribbean Blue

Samochodci

 

Venku se hemží bezduší v přívalu hlav
a těch těl
tam vzdech
tam sten, proud trýzně
volání o pomoc

Kde je ten sen?
Kde je ta budoucnost!

jak málo by bylo třeba
jak těsně jsou za rty živá slova, chci je!

Jsme samochodci časem__

   Enfin, allez viens, allez viens!

 

 

  https://www.youtube.com/watch?v=gDyF0hT8GAo
Zaz - Tout là-haut

 

Obrázky

 

 

Vážení a milí návštěvníci blogu

 

dovolte mi, prosím, pozvat Vás do malé vzpomínkové galerie, sestávající z několika namátkou vybraných obrázků mého otce. Kreslil je v době, kdy již byl poměrně stár, 73 roků,  na stole v kuchyni, obyčejnými pastelkami, na očích brýle, ale dosud pevnou kreslířskou rukou. Byl příležitostně více malířem akvarelů a olejomaleb, maloval ze záliby a pro potěšení. Nestal se nikdy profesionálním malířem obrazů, byl však profesionálem ve svém oboru, malíř pokojů. Vzpomínám, malovalo se u nás doma každý rok. Táta měl značnou fantazii a ničemu se nebránil, a tak jsme na stropě měli třeba rej čarodějnic nebo v jiném pokoji přes celou stěnu nástěnnou malbu lo upežníků hrajících v kostky. Táta kreslil a maloval rád, skoro všechna svoje dílka však rozdal známým či náhodným návštěvníkům, těšilo ho, když kdokoliv projevil zájem a obraz se mu líbil. A tak jako vzpomínku si dovoluji nabídnout alespoň pár kreseb (některé doplněné i o autentický text), jež mi zůstaly,  považuji snad za zdařilé a líbí se mi... přeji příjemnou prohlídku :-).

 

 

 

Vetřelec

Bylo mi 19 let a bylo to za druhé světové války. Přijel jsem domů k rodičům na prázdniny, do malého městečka na Českomoravské vysočině. Bydleli jsme v domku hned u silnice. Asi druhý nebo třetí den byl pro mne osudný. Po 11. hodině večer mne vzbudil tátův hlas. "Prosím tě, jdi se podívat na dvůr, cosi se tam děje." Byl jsem v té době trochu hr. Vstal jsem a ještě rozespalý otevřel dveře. Měsíček svítil, vítr skučel a cosi obludného po mne hmátlo. Nelenil jsem a co jsem měl síly, pravačkou udeřil. Zařval jsem. Trefil jsem venkovní kamenné futro. Za stálého skučení jsem se odpotácel do místnosti. Táta pronesl pár slov, něco v tom smyslu, že jsem bl-ec a šel se podívat sám. Objevil ježka, který tam postrkoval ně jakou plechovku. To obludné byl stín větve stromu. Do rána jsem nespal. Lékař po rentgenu mi dal ruku do sádry, kterou jsem nosil celé prázdniny. Od té doby miluji ježky, neb jsem se naučil opatrnosti.

 

Noční strašidlo
Ve druhé světové válce jsem pravidelně jezdil z Prahy na sobotu a neděli domu k rodičům. Od vlaku to bylo něco přes 7 km, převážně lesem. Do výstupní stanice jsem přijížděl po 11. hod. večer. V té době mi bylo mezi 17 - 20 rokem. Nikdy se mi nic nepřihodilo, až jednou. Byla krásná noc. Svítil měsíček. Já nic zlého netuše jsem asi v polovině cesty vystupoval na malý vršíček. Mlází po stranách pěšiny se tiše chvělo. Viditelnost byla dobrá. Asi 200 metrů pode mnou, protékal pod malou lávkou potůček. Strnul jsem strachem a začal jsem se celý třást. Polil mě studený pot a doslova přikoval na místo. "Strašidlo". Bylo celé černé, hubené, vysoké asi 4 metry. Chvílemi také dlouhé, neb se sval ilo, zase se postavilo a zase svalilo. Něco to také brumlalo, nakřáplým hlasem. Stál jsem tam celou věčnost, asi 5 minut. A chtělo se mi utéct. Tu ze mě strach spadl a začal jsem se hrozně smát. Ona strašná příšera promluvila, několik jadrných a srozumitelných slov. Já ho poznal. Byl to náš nachmelený komeník se žebříkem. Bydlí dva baráky vedle nás. Domů jsme se oba pak dostali dobře.

                                                                        
         

Dodatek:
.. prosím, zkusím přidat svoje dva obrázky.. jsou velmi neumělé, oba jsem kreslila, když mi bylo 18 roků, bez předchozích zkušeností, nikdy předtím jsem nekreslila ani nemalovala.. nevěděla jsem, že bych snad mohla.. vždycky jsem si myslela, že dobří malíři a kreslíři se již se svými schopnostmi rodí a během života se pouze zdokonalují.. to až Vincent vah Gogh mě povzbudil, jeho rozhodnutí v dospělém věku stát se malířem, úžasná energie, vytrvalost, práce vložené do snu... teprve tehdy jsem pochopila, že malířem se může stát každý, ale jen ten, kdo je pracovitý, svému snu věrný, a nalézá v něm tvar a barvy své duše.... ten první můj obrázek je pokus o kresbu perem, líbila se mi reprodukce obrazu olejomalby v knížce, tuším holandského malíře, napadlo mě převést ji do perokresby, vzpomínám si, jak moc jsem se soustředila, věděla jsem, že nemohu opravovat, bylo to opravdické dobrodružství,
 nesmírně vzrušující, obrázek jsem zkoušela jen na jediný pokus.
Ten druhý je na motivy Michelangelova Dia (Zeus), nu, s tím jsem si dala dost práce, ač tak nevypadá, kreslila ho vícekrát. Ani jeden z mých obrázků nemá uměleckou hodnotu. Dávám je sem jen jako snahu snad více se představit a hlavně, napadlo mě, při přepisování dopisů Vincenta van Gogha do Neznámého města pana Klána, že bych jednou ráda znovu vrátila se ke kreslení, dnes již jsem si sebou více jista než když jsem byla dokonalá naivka... ale možná jí jsem stále ... moc se těším na vše budoucí! :-) ..

V krajině na pomezí

 

Ten večer slunce zapadalo v blatouchu
a hrstce červené hlíny,
zákoutí myšlenek skrápělo ticho,
až ztratily na významu,
minulost vracela se  k počátku, kdy srdce toužilo po údivném úžasu,
a plakalo, aniž vědělo proč...
    v krajině na pomezí, kde všechno je jinak,
    v jednom nestřeženém okamžiku    
    černava vydechla píseň,
    k nebi vznášenlivou,
    k zemi ujařmenou,
    hádanku, co život je...

    Tu něžně sevřely mě tvoje ruce
    a objímaly celý náš svět...

 

 

 

CHOPIN - Nocturne No. 20 in C Sharp Minor, Op. Posthume 1830