Je to pár dnů, připomněl se mi blog, jehož autorem je matematik prof. P. Klán, text se mi velmi líbil, prosím, dovolím si jej přetisknout tu zde, vyšel pod názvem :
"Kvantová částice píše science fiction."
Kvantová
země žila očekáváním. Měla tu vyjít první science fiction. Neznalo se,
která vyjde a nebylo zřejmé, jak se zachová kvantová cenzura. Kvantovou
zemi nebylo snadné opustit a téměř nemožné se vrátit. Když chtěla
částice kvantovou zemi opustit, bylo nutné, aby u hranic země
shromáždila nadměrné množství částic. Čím více jich bylo, tím bylo
pravděpodobnější, že alespoň jedna ze shromážděných kvantovou zemi
opustí. Do poslední chvíle nebylo jasné, jaká.
Kvantová
země měla jednoduché zákony, které vedly částice ke složitému chování.
Částice žily v každém místě země s jistou pravděpodobností. Mezi místy
se rychle pohybovaly. Jednoduché zákony každému místu kvantové země
předepisovaly jistou pravděpodobnost, že se tam částice vyskytne. Mezi
částicemi se šířilo, že existují vzdálené země, kde je možné žít na
jednom místě s pravděpodobností rovnou jedné. A se zákony vedoucími k
jednoduššímu chování, po kterém toužily. Proto se na první science
fiction těšily.
Science
fiction vyšla. Aby se zvětšila pravděpodobnost, že ji přečte více
částic, shromáždily se částice na výdejních místech ve větším počtu.
Obsah se po kvantové zemi rychle rozšířil. Částice žasly, že ve
vzdálených nekvantových zemích existuje čas, který neznaly. Částice v
těchto zemích žijí na místech podle zákonů, které určuje čas. Žijí tam s
pravděpodobností rovnou jedné. Částice se nepohybují po celé zemi.
Pohybují se po hranicích země daných prostou geometrií. Částicím
kvantové země se líbil takový jednoduchý život.
Za
účinného povzbuzování kvantových aktivistů na zavedení času v kvantové
zemi se všechny částice shromáždily na jednom místě, aby zvýšily
pravděpodobnost úniku do nekvantové země. Mnohým z nich se tak přání
splnilo. Vstoupily do nekvantové země a přijaly čas a zákony vedoucí k
jednoduchému životu. Život velmi užívaly. Čas jim však přinesl něco, co
předtím neznaly. Každá částice musela v minulosti vzniknout za
předurčených počátečních podmínek. A časem byl pouze jistý typ hodin.
Celý budoucí jednoduchý život byl na počátku úplně známý. Známý byl také
jeho konec. Částice takové zjištění překvapilo a zaskočilo. V kvantové
zemi počátek a konec neznaly. Science fiction nic podobného nezmiňovalo.
Nekvantová
země žila očekáváním. Měla vyjít další z mnoha science fiction. Vědělo
se, která vyjde a bylo zřejmé, jak se zachová nekvantová cenzura.
Nekvantovou zemi bylo snadné opustit a ještě snadnější se sem vrátit.
Když chtěla částice nekvantovou zemi opustit, bylo nutné, aby hranice
přešla sama. Čím méně jich bylo, tím bylo pravděpodobnější, že
nekvantovou zemi opustí. Science fiction vyšla. Aby se zvětšila
pravděpodobnost, že ji přečte více částic, chodily částice na výdejní
místa jednotlivě. Obsah se po nekvantové zemi rychle rozšířil. Částice
žasly, že ve vzdálených kvantových zemích neexistuje čas ...
Mám
ráda podobná témata k zamyšlení a úvahám, i když se zprvu zdají tak daleko od reality běžného života. Dle možností si vyhledávám poznatky, publikované pro laickou veřejnost, či i jen předpovědi a
náhledy, které by rády přispěly k poznání světa, a čekají zatím na
ověření. Sním a čtu si o vesmíru,
té velké bublině, z které není úniku a kde kromě veškeré energie,
hmoty, časoprostoru a fyzikálních zákonů je přítomna rovněž bolest i
smutek spolu s láskou a se štěstím... kde vedle všeho dosud stvořeného
je potenciálně přítomno i to, co ještě neexistuje (všemi možnými
cestami) a může ovlivnit, co již je nyní. /Uvedu konkrétní příklad, který jsem našla na wikipedii : Každý elektron
je v podstatě totožný s každým jiným elektronem, a proto musí amplituda pravděpodobnosti počítat s možností, že si vymění místa, což je jev
známý jako symetrie výměny. Toto pojetí vesmíru, a to jak existujícího,
tak neexistujícího, má volnou paralelu v buddhistické doktríně šúnjata o vzájemném vývoji reality. Dovolím si tady připomenout, a prosím s velkou pokorou, svoji vlastní úvahu z doby před dvěma roky : O nedůležitosti časové,
kdy zcela nezávisle mně přišlo přirozené snad v podobném
náhledu přemýšlet o vzájemném prolínání - ovlivňování času přítomného (minulého) s
myšlenou budoucností. Jevilo se mi, že čas je nedůležitý, neboť
provázaný, a nezáleží tolik na směru jeho plynutí. Za důležitou jsem považovala myšlenku a
její sdílení, uskutečňování, které nás k cíli (budoucnosti) přibližuje
(sbližuje). Už ani nevím, proč a jak jsem k takové úvaze dospěla, určitě mě něco nebo někdo inspiroval.
Ale zpět ke kvantovým částicím pana Klána.
Co
je to vlastně kvantová neurčitost času a prostoru, jak si ji
představit? Třeba tak, že kvantová neurčitost čas a prostor "rozmazává"
? Zkusme si představit :
Jestliže
kvantová neurčitost je aplikována na prostoročas, předpoví nám, že
poněkud nepřesně bude určen samotný prostor s časem: body v prostoru i
časové okamžiky se rozmažou. Kvantová rozmazanost ale znamená ještě víc:
zamlží i dosud oddělené identity prostoru a času.
V
každodenním životě je prostor prostorem a čas časem - nejsou tu žádné
nejasnosti, přestože prostor a čas jsou téměř totéž a tvoří nedílnou
součást jednotného prostoročasu. V kvantové doméně začínají být ale
jejich odlišné identity nejasné. Někdy se intervaly času chovají jako
prostorové intervaly a naopak: prostor začíná být jako čas a čas se
začíná podobat prostoru. Výsledné krize identity - kvantové fluktuace
"prostorovosti" a "časovosti" - jsou nesmírně malé. V kontextu vzniku
vesmíru ale mohly mít ohromný význam.
Představme
si směr do minulosti, prostoročas se neustále zmenšuje, až se na
počátku času smrští do "nicoty", podle lidského měřítka neobyčejně malé,
ale nikoli nulové - což je zásadní. Těsně předtím, než k singulární
události, kterou vše končí, dojde, se ale začne rozmazávat samotný čas,
na nějž dolehne krize identity a začíná přejímat čím dál více rysů,
které spojujeme s prostorem. Čas se na prostor nezmění náhle, nýbrž se
vytrácí plynule. Na samém "počátku" je již čas čistě "prostorový". Na
jedné straně je konečný směrem do minulosti - čas nepokračuje zpět věčně
- ale na druhé straně nemá ani žádný jasný okamžik stvoření světa.
Snaha vyhmátnout první okamžik je odsouzena k nezdaru, protože ten se
ztrácí ve všeobecné neurčitosti kvantové mechaniky. A ptát se, co
předcházelo velkému třesku, je marné... /Tuto stať jsem čerpala z knihy autora : Paul Davies.
Thomas Tallis - Spem in alium, motet a 40
Dovětek.
Nevím, jak vy ostatní, někdy si myslívám, že jsem v životě nalezla jakýsi řád, když tu se kolem mne počne stahovat snad všechen chaos světa, svírá a drtí, drásá, a nevím si s ním rady. Nevím ani, jestli vůbec někdy, smysluplně si vím rady. Hledám totiž právě to jedno jediné místo, kde je možné žít s pravděpodobností rovnou jedné... nejlépe dvěma.
