neděle 30. dubna 2017

Golce

Silný vítr vane,
ohony mračen porývá, 
s padajícím deštěm, z dáli
je slyšet dlouhý nákladní vlak,
krok za krokem

Kdy vlastně někdo přestane být člověkem?
 _
Ač v ni nevěřil,
hledal pravdu,
shromažďoval fakta
jako peří z polštáře
rozpáraného ve větru,
prošel rok bez jara
a večer klečí
pokora i naděje na jednom koleně.

Analytická část jeho mysli, ten
slabý, klidný hlas,
celou dobu ho sledovala a teď,
přehrávala mu všechna rozhodnutí,
vše, co udělal,
v dané chvíli se zdálo  smysluplné,
srozumitelné

Kdesi během akce ale cosi ztratil_

celou délku okamžiku
být blíž, rozkrývat něhu existence
      
       
_





Lotte Kestner - Before you are

sobota 15. dubna 2017

Unvorsum

https://www.youtube.com/watch?v=1DCBsfz_jbY
Comptine d'un autre été" Yann Tiersen - Piano 



Tehdy... zdálo se mi, že snad dotýkám se čehosi Nekonečného...



Lehce zvolna plují nebem...
  rozfouknutý vesmír v růži z mlhoviny - nemá má trny 
  majáky pulsarů
  myriády galaxií
  houpavě zvlněně flotily hvězd nad ouvratěmi
  matematické struktury s přesahem reality
  iluze ilustrovaných lidí...
  suma všech otázek a odpovědí
  nebo tajemné místo, kde i bůh bloudí?
 -

Kámen i hvězda vnímají podobně...


  ale proč, proč palčivě svírá mě úzkost až hořím?  

  Mám málo času prožít pradávné  c o s i   (sen z dětství),
  i když již vím,
  nejspíš nikdy nebyl v dosahu možností.                               
  Jde o to, v dlani mi praskla bublina
  a já nedokážu pochopit, co se s ní stalo.

  O kolik víc je celý vesmír ?
  - 


  V příkopu Mléčné dráhy 
  kamenná chalupa 
  kryje ji zelený háj 
  bílá letící oblaka 
  vodopád zvuků pěnic, skřivanů 
  Na střechu sluncem pálenou 
  tiše němě padají 
  okvětní lístky jabloně, třešní 
  V světnici tlukot srdcí
  
  muže a ženy

  úsměv prosvětluje víc
  než v nekonečnu hvězdy
  -


Proč jsou slzy na mé tváři?

Ani život ani smrt neznamenají nic
    snad láska
ta přece neprochází smrtí
    buď je nebo není

    může růst a stát se něčím
utvářeným pro Věčnost

-

čtvrtek 9. února 2017

Sklíčená


kyvadlo Skřípá

v hlubokém snu
podél rozpadlých zdí
zkřehlá, sklíčená, mlčící
toulám se dlouhou, dlouhou ulicí
pomerančové lampy stínohry stíny
šumění deště barvy rozpíjí
a svět je mokrý, mokrý, placatý
tak málo hloubavý
tak málo laskavý
iluze protékaj´ mezi prsty

 A ty mi říkáš:
"Ušáčku, snad se nebojíš?"


_


https://www.youtube.com/watch?v=3wkuqRFXNvI
    Spice Girls - Viva Forever  

čtvrtek 2. února 2017

Za časů nepamětných.

Za časů nepamětných
nebe nebylo nad zemí
nesvítily hvězdy
vzduch byl hladov tažných ptáků
prázdné lesy divé zvěře
nebyl člověk 
ani vísky v celém kraji opuštěném 
marně hledat cit či úsměv...
Pochmurné a tiché jako duch
hladové jak oči vlků
bědovaly
bezrozměrná země
nestvořené nebe
kol dokola nic... 
tu z pusté prázdnoty kdos 
Tajemný a skrytý vyšel
s tísní v srdci
chvěje se a hoře
živým slovem prvně mluvil:  
                                         Budiž světlo!
stvořil vesmír
a s ním slunce jas a barvy mlhovin
v červáncích zrána vody se leskly
vzduch byl sytý luznou vůní
myšlenky jak hejna ryb či ptáků 
s přišlým jarem tančily
z hlíny povstal člověk...

Od těch dob nás poutá k zemi
v touze k nebi povznáší
možná chodí mezi námi
snad promlouvá v duši
Je-li
skryt se usmívá
nebo pláče slzy...

to Jsi chtěl?!
-


Expression - Helen Jane long  

sobota 31. prosince 2016

zaslíbená Země

Poslední kmeny lidské rasy
se krčily ve svých jeskyních,
vyhlížely den,
který nikdy nepřijde.
Na obloze slabě zářily cizí hvězdy,
jako oči šelem,
stahujících se kolem ubývajícího ohně.
Černá obloha pozvolna splynula s černou zemí,
pohltila obzor.
_

           Věděl, že legendy lžou,
           ale proč by měl ničit jediný pevný bod
           v podobě nikdy neumírající naděje?
           Přistoupil blíž, vášnivě vzal její sny do svých rukou,
           s oblakem údajů vpustil je k ikoně :
           zaslíbená Země

           kvantová pěna zašuměla
           vybublal nový vesmír...                            
                                                                                                                      
kde jsi, Živote!?
_



Expression - Helen Jane long




_


Tento text jsem již někdy na podzim vkládala, omlouvám se tedy, že není novým. Nicméně, doznal úprav a považuji jej za svůj poslední, svým způsobem i stěžejní. Naznačuje směr, kterým bych si přála pokračovat. Budu potřebovat čas a především načerpat množství nového materiálu k inspiraci, aby moje psaní mělo smysl i pro mne, nechci si jen vymýšlet, tak velkou fantazii rozhodně nemám. 

Děkuji každému jednotlivě, kdo jste si ke mně chodili číst, vždy mě  moc těšilo. Děkuji.

Krásný nový rok 2017.

Zatím bez názvu


Kdybychom byli předurčeni
k plazení po zemi tváří dolů
nic bychom o hvězdách nevěděli


že jejich lampy hoří
a rozsvěcují vysokou oblohu
(než za vsí zazní polnice kohoutů)


a kdybychom se plahočili v jílu a v temnotách
(k nezrozenému zítřku)
s každým příchozím podzimem pokryl by prach myšlenky
na hloubku tloušťky listu...



_


Text v této podobě jsem prvně umístila  pod blogem prof. Klána / Nečetné příběhy, líbila se mi a inspirovala mě k odpovědi tato myšlenka, volně cituji :  Je to právě imaginární svět, kde nelze být identickým jeden s druhými, nedokázali bychom se potom překvapovat... 

Děkuji.
 

neděle 18. prosince 2016

O štěstí a tak... přání nejen vánoční

Štěstí má mnoho tváří. Může vyrůst z jednoho milého pohledu, vlídného slova. A může být ovocem neúnavné práce a dřiny, ducha i těla. Podle toho by mělo vypadat i jeho trvání: úsměv a krátká radost, úsilí roků a trvalá odměna. Jenže v emocionálním životě se nedá vážit na jednoduchých váhách s číselným označením. Očekávaná bohatá odměna za dlouhou poctivou práci či snahu se může zvrtnout v pravý opak klidu mysli a šťastných chvil. Od pradávna se neznámému nepříteli lidského štěstí říká Osud. 

Setkání s dobrým člověkem, jehož dobrota je vyjádřena činem, pohladí mysl a vyvolá pocit sblížení s druhými, v tuto chvíli opravdu bližními. Jsme-li svědky činu velké, životu nebezpečné obětavosti, pak nás prostoupí pocit úcty. K sebeobětavému jedinci, i tak trochu radost nad tím, že mezi námi, lidmi, se může zrodit takový čin.

Dobro, tak jako zlo, se šíří do svého okolí. Jenomže zlo dovede rozbouřit emocionální hladinu silněji, často do ničivé zuřivosti; neseme v sobě prastaré dědictví velmi tvrdých dob, a nikdy je nevymažeme. Mezi dobrem a zlem je zásadní nerovnováha v dosahu činnosti. Jeden zlý, špatný nebo nesmyslný čin vymaže dlouhou řadu dobrých a rozumných činů. Právě tak i lhostejnost či přezíravost kohokoliv z nás ke špatnosti. Nikdo nejsme dokonalý. Ale bohužel, mýlí se lidé dobré vůle, kteří prohlašují všechny lidi za napravitelné, v náboženském pojetí za spasitelné. Jsou lidé vnitřně nepřístupní jakýmkoliv projevům dobré vůle, i když navenek dají najevo chvilkovou změnu, a mohou být i inteligentní. Vysmějí se nám... 

A pak je tu lidská důstojnost, jež vyplývá ze vztahů mezi lidmi. To je, proč jsem se odhodlala tuto úvahu sem vložit : Je krásné uvěřit v sílu přátelství, kdy city a myšlenky jsou život povzbuzující, kdy soudržnost nemusí být ve shodě názorů, ty se mohou lišit, ale v nastolení a ochraně lidské důstojnosti a slušnosti.

A tak mi, prosím, dovolte popřát u nastávajících svátků Vánoc spolu s příchodem Nového roku víru, že skutečné přátelství je možné najít a prožít. Přestože je vzácné. Nejvzácnější.


Děkuji.






Tatras, symphony of the night