Milý Theo!
Konečně jsem náhodou viděl něco od Lhermitta - zcela povrchní reprodukci v dřevorytu. Představovala starou matičku v kostelní lavici. Vedle ní klečelo dítě. Ačkoli reprodukce byla nedokonalá - přece jsem si z ní udělal představu o jeho věcech. Docela mi připomínal de Grouxe a na př. Legrose, a v jeho díle musí být bezpodmínečně mnoho příbuzného s Milletem nebo Bretonem. Jakkoli byl ten malý dřevoryt též povrchní, přece mi celé dny vězel v hlavě, ještě pořád na něj myslím, právě že jsem byl pro mnoho věcí, které jsem slyšel o Lhermittovi, zvědav něco od něho vidět, a proto jsem po něm pátral. Pamatuješ se, psal jsem Ti o něm v souvislosti se zprávou o Black and White. Křídu jsem obdržel - děkuji Ti za ni, je zcela dobrá, avšak měkčí než ta, kterou jsem dostal po prvé, kusy jsou též jen z polovičky tak dlouhé, a vítanější by mi byl tvrdší druh ve větších kusech, ale i z této mám velkou radost. Nakreslil jsem jí a litografickou křídou velkou kresbu. Nakreslil jsem kopáče - za model jsem měl Tobě už známého stařečka ze starobince - neboť v takové holé lebce, sehnuté nad černou hlínou, spatřuji určitý význam; něco, co na př. upomíná na "V potu tváři budeš jísti chléb svůj".
Kresby ženy s lopatou a tohoto kopáče nyní vypadají tak, že nikomu nenapadne, že by byly udělány.
Avšak myslím si, kdybych je dělal obyčejnou křídou Conté, vniklo by do nich něco mrtvého nebo dřevěného, a to by působilo, že by se ihned říkalo: to přece není ani život, ani příroda.
Určitými šedivými tóny, určitým životním teplem a silou v černé barvě vyhne se člověk té neživotnosti a topornosti.
A tyto maličkosti, zdá se mi, dojista stojí za námahu, že se ohlížím po takovém materiálu, jako je tato surová a litografická křída. Mám velkou radost, žes mi ji poslal.
Obě tyto kresby viděl dnes ráno jeden malíř - totiž Nakken, který mě nehledal, ale zazvonil u mne v domnění, že tu bydlí van Deventerm, který bydlí v jiné ulici.
Ukázal jsem mu cestu a optal jsem se ho, zdali by se nechtěl v atelieru na něco podívat, a on to pak též udělal. Poněvadž jsem právě pracoval na zmíněném kopáči, nejprve se díval na toho na štaflích a přitom řekl: "Je to důkladně nakresleno a vážně prostudováno."
Není třeba nyní dále zkoumat a analysovat tento výrok, ale přece mě potěšil, poněvadž si nedovedu právě o Nakkenovi myslet, že by řekl o figuře, která není dobře prokomponována, že je dobře nakreslena.
Jinak tomu však nepřikládám žádnou cenu, a píši Ti to jenom proto, že právě zmíněná kresba byla dělána křídou; vidíš tedy výsledek, když ses namáhal mi ji obstarat - co se mne týče, s ničím jiným tak rád nepracuji.
Nemohly by se snad takové kresby spojit s určitými uhlovými? - Lhermitte je ideál, a pokud může být i cílem, je přece snadné to udělat, snažíme-li se o to.
Jakmile tedy dříve či později přijedeš, můžeme si potom o tom lépe pohovořit. Nedávno jsem mluvil se Smuldersem o litografiích - na ulici se mne ptal, zda bych si někdy zase nechtěl nějaké udělat; ano, to bych opravdu rád chtěl. Jednou si musím o tom promluvit s Rappardem, a tu by se musel nejprve podívat na mé studie. - Pořád se mi zdá, jako bych mohl udělat něco z postav dělníků, co by mělo opravdovost.
Litografie Émila Verniera podle Milleta, Corota a Daubignyho mají kvalitu; velmi si jich cením. Jednou bych si rád promluvil s někým, kdo ovládá tento obor.
Ne že bych měl v úmyslu reprodukovat malby, nýbrž že bych chtěl lépe pochopit, čeho je litografie schopna.
Jen si představ originální kresby v těchto zvláštních šedivých tónech a s tím zvláštním podáním látky. Bodmer toho dosáhl - jako umělec je originální, a zároveň má, co lze nazvat litografickými barvami, nebo lépe šedou škálou. To je zase něco zcela jiného nežli Gavarniho litografie. Bodmer má vlastní litografie, jako je "Au bas Breau" a "Combat de Cerfs", nýbrž i na listy z Illustration nebo z Monde ill. Jestliže si vážím od jiných rady nebo poučení, které potřebuji a chci, nesmí se to vykládat jako omlouvání vlastní nevědomosti. Zkrátka: jiné nepotřebuji, ale ukvapil by se, kdo by bez výjimky ostatní zatvrzele bral na lehkou váhu.
Odjakživa pohlížel jsem na tisk jako na zázrak podobný růstu klasu z obilného zrna. Všední div, tím větší, právě že je všední - člověk zaseje jedinou kresbu na kámen nebo na plotnu a sklízí z ní celé množství. Nechápeš, že při práci právě o tom přemýšlím a že k tomu pociťuji velkou lásku? Enfin, nyní se především musím postarat, aby se zlepšila kvalita kresby (totiž samy kresby), a kdyby to snad i trochu dlouho trvalo, přece bych byl spokojen, jen kdyby se tím zlepšila žeň - ale tuto žeň mám neustále na zřeteli.
Nuže, napiš opět brzy, se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
Tento dopis jsem na několik dní uložil, poněvadž mám dnes v neděli více času na psaní. Právě čtu Les Misérables od Victora Huga. Kniha, k níž se vážou už staré vzpomínky, avšak potřeboval jsem si ji zas jednou přečíst, tak jako může člověk náhle zatoužit podívat se zas jednou na ten či onen obraz. Kniha je neobyčejně krásná a postava monsignora Myriela nebo Bienvenu je vznešená.
Při zmínce o své pacientce hovořils v posledním dopise o jakémsi "vlivu". Nuže, tento Msgr. Myriel mi připomíná Corota nebo Milleta, ačkoli onen byl kněz a tito oba malíři. To proto, že malíř Corot a též Millet nebo Breton - nemluvě o jejich vlastních dílech, probudili v mnohých ve světě mnoho energie, jež by se bez nich nerozvila. Znáš přece "Les Misérables" a jistě též ilustrace, jež k nim nakreslil Brion - jsou velmi dobré a nabité obsahem. Myslím, že je dobře, přečte-li si člověk znova takovou knihu, poněvadž si tím udržuje určité pocity a nálady, především pocit lásky k lidem a víry a jistoty něčeho vyššího, zkrátka něčeho tam nahoře.
Dnes v poledne jsem se do toho na několik hodin zahloubal a do atelieru jsem přišel, když zapadalo slunko. Z okna jsem viděl na rozlehlém tmavém popředí přerytých zahrad a polí hlínu většinou teple černé barvy a velmi hlubokou v tónu. Napříč ubíhá úzká cesta, vysypaná žlutavým pískem se zelenými travnatými okraji a štíhlými hubenými malými topoly. Pozadí tvoří zamlžená silueta města s kulatou střechou nádraží a s věžemi a komíny - mezi tím všude ještě zadní strany domů. Avšak v podvečer všechno splývá v jediný tón a tu je to pak všechno zhruba vidět - prostě popředí překopané černé země, přes kterou běží cesta, za ní mlhavá silueta města s věžemi, přesně nad ním blízko horizontu rudé slunce.
Bylo to docela jako stránka z Huga - a co by Tě určitě zaujalo a co bys vylíčil lépe než já. Přitom jsem vzpomínal na Tebe.
Už jsem Ti psal, že jsem kreslil křídou - včera jsem s ní začal druhou kresbu - švadlenu - která je úplně založena na šerosvitu.
Až zas jednou přijdeš do atelieru, rázem zpozoruješ, domnívám se, že pořád myslím na svůj plán litografií dělnických postav, i když už o tom tolik nemluvím.
Zdržuje se to však tím, že si to pořád znesnadňuji, poněvadž chci mít své figury stále hezčí.
Mám rozsevače - žence - ženu u necek - dělnici z dolů - švadlenu - kopáče - ženu s lopatou - muže ze starobince - modlitbu při jídle - chlapce s trakařem hnoje, a když to musí být, ještě víc. Jsem přesvědčen, že však budeš moci dobře pochopit, že právě vytváření těchto věcí - pohlížení na modely, přemýšlení o tom nemá za následek, že jsem se svou prací spokojen, nýbrž právě naopak, že si říkám: ano, takové to musí být - ale ještě lepší a ještě vážnější.
Netrval bych nyní na této myšlence, kdybych věděl, že ji nelze uskutečnit, ale právě to, že už jsem udělal tyto kresby, je důvodem, že chuť je zlepšit není jen myšlenkou, nýbrž je spíše skutečnou mukou. A s vypracováním přesného plánu nedostal jsem se dál jenom proto, že mě více zajímá práce sama.
Tak se mi zdá, jako by tyto všechny kresby byly snažením ve směru, který jsi měl na mysli, když jsi nedávno o těch věcech psal - ačkoli jsem nedosáhl podobnosti na př. s uhlokresbami Lhermittovými.
Zajisté to též pochopíš.
Lhermittovo tajemství nebude asi nic jiného nežli to, že zná skrz naskrz postavu, totiž vzpurnou, přísnou postavu dělníka, a že své motivy vyjímá ze srdce lidu. Aby to člověk dotáhl tak daleko jako on, nesmí o tom mluvit, nýbrž musí pracovat a pak uvidí, jak daleko přijde.
Neboť úctu a důvěru k takovému umělci mohu, zdá se mi, přesvědčivě dokázat, nikoli řečněním, nýbrž jenom prací.
Viděls někdy něco od Američana jménem Abbey? V New Yorku teď existuje klub kreslířů, kteří se nazývají The Tile Club, tedy malíři tašek, a od těch jsem viděl více ilustrací, m.j. v Harperově vánočním čísle. Ptám se proto, že ti pánové, soudě podle humoristické skizzy jednoho z nich, byli asi společně v Paříži.
Abbey je z nich, podle mého zdání, zdaleka nejdůkladnější. Jeho postavy mají často něco z Boughtona. Boughton je též členem nebo čestným členem klubu, přece je, myslím, solidnější nežli celý ostatní klub dohromady, a nedělá tolik rámusu. Ale Abbey je přesto velmi hezký. -
Postava ženy ve sněhu, kterou od něho mám, připomíná mi právě tak Boughtona jako Heilbutha.
Velká perokresba, představující vánoční slavnost z doby Washingtonovy nebo z doby o něco starší, připomná trochu Henriho Pilla. Má styl, to je něco velkého, ale Boughton jej měl též, zvlášť dříve, a to v ještě větší míře.
Píši o tom vlastně jenom proto, poněvadž se dojista budeš, myslím, domnívat, právě tak jako já, že všichni Američané nejsou špatní.
A i pro tyto teď už platí, že les extrêmes se touchent, neboť vedle mnoha kravalistů a břídilů protivných a nemožných druhů jsou tam charaktery, které působí jako lilie nebo sněženka mezi trním. Nuže, ještě si trochu počtu v Les Misérables, ačkoli už je pozdě, člověk se u takové knihy rozehřeje, zrovna jako před obrazy Dupréovými a starého Milleta nebo před některými Décampsovými - je to napsáno, jak se říká, s elánem.
Viděl jsem, jestliže se správně pamatuji, že se objevila nová kniha od Zoly, "Au bonheur des dames".* (U štěstí dam.)
