.. všechno nejlepší, hodně zdraví a štěstí v nadcházejícím novém roce, a snad, pomáhejme si navzájem, aby naše životy plynuly více v radosti... každá
naše bolest i radost působí mnohem dál, než jenom v nitru jednoho
člověka.. neboť co se děje mně,
projeví se zcela jistě i jinde, třeba právě u Tebe.. je určitě dobré usilovat se žít více v
radosti, a působit co nejméně bolesti jiným... tak tedy, vlídnost a radost v novém roce 2014! :-)
.. a snad potěší, překrásná hudba Wolfganga Amadea Mozarta.. jsou v ní místa, která mně učarovala, jsou jako z jiného světa, nádherně sladkého, bezelstného, dojímající až k slzám... :-)
http://www.youtube.com/watch?v=2nqtVQGWQBQ
Mozart Piano Concerto No 27 B flat major K 595 Joao Pires, Pinnock
❤
úterý 31. prosince 2013
čtvrtek 26. prosince 2013
Camille Saint-Saëns - Oratorio de Noêl
http://www.youtube.com/watch?v=Ktt7s7yDGxc
Camille Saint-Saëns - Oratorio de Noêl
..
neznala jsem toto dílo francouzského hudebního skladatele, zároveň
skvělého matematika, zajímajícího se o geologii a astronomii - byl
členem Národní astronomické společnosti, v osobním životě však nepříliš
šťastným... Oratorio de Noêl
je pro mne objevem a jsem nesmírně překvapena, celé oratorium zní mi
velmi příjemně.. část od 15:10 je pohádkově kouzelná, jakoby z jiného
světa, tajemně křehkého i vlídně veselého, v němž země i nebe jedno
jsou...
:-)
sobota 21. prosince 2013
.. veselý Slunkovrat :-)
.. všem lidem i zvířátkům, veselé a vlídné Vánoce přeje Helena...
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Antonio Vivaldi - Čtvero ročních období
http://www.youtube.com/watch?v=h7QlxvTIU6Q
anglická vánoční píseň ze 14. století s původním, originálním textem...
.. lullay, lullay, lay lay, lullay... :-)
http://www.youtube.com/watch?v=h7QlxvTIU6Q
anglická vánoční píseň ze 14. století s původním, originálním textem...
.. lullay, lullay, lay lay, lullay... :-)
.. a nyní, dovolte mi, prosím, nadělila bych si písničku pro sebe...
Labrinth feat. Emeli Sandé - Beneath Your Beautiful
.. i sněhová vločka touží po světle...
:-) ❤
neděle 8. prosince 2013
Vincent van Gogh, Dopisy (116, 117)
(21. dubna 1882)
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
.
Milý Theo!
Častokrát si myslím: "Kdyby se tak jednou stalo, že by můj život byl trochu lehčí, oč více a lépe bych pak mohl pracovat než nyní." Pracuji sice a začínám též nahlížet, že lze překonat překážky, jak jsi, předpokládám, viděl na mých posledních kresbách - ale hleď, nemine téměř dne, aby kromě pracného kreslení nepřišlo ještě nádavkem to či ono, co by už samo o sobě, i kdyby neměl člověk nic jiného, bylo dost těžko snesitelné. A vidíš, najednou je tu mrzutost, kterou, jsem přesvědčen, vlastně si nezasluhuji, aspoň nevím, čím bych si ji vysloužil, a kterou bych rád odklidil s cesty.
Buď tak hodný a otevřeně mi řekni, víš-li něco o příčině následující záhady a můžeš-li mi ji vysvětlit. Koncem ledna, myslím asi 14 dní po mém příjezdu, se najednou úplně změnilo Mauvovo chování vůči mně, stalo se nepřívětivým zrovna tak, jako dříve bylo přívětivé. Připisoval jsem to nespokojenosti s mou prací a byl jsem proto tak rozrušen a napjat, až jsem z toho úplně zchřadl a onemocněl, jak jsem ti tehdy psal.
tehdy ke mně přišel Mauve a znovu mě ujišťoval, že se všechno napraví a dodával mi odvahy. Avšak hle, jednou večer, krátce potom, začal se mnou opět tak hovořit, tak úplně jinak, že mi bylo, jako bych měl co dělat s docela jiným člověkem. Myslel jsem: milý příteli, to je zrovna tak, jako by ti kdosi nakapal do uší jedu, totiž lži, avšak nejasně jsem tušil, s které strany by mohl foukat tento jedovatý vítr.
Mauve začal mezi jiným nevraživě napodobovat mou řeč a mé způsoby, říkaje: "Tak se šklebíš, takhle mluvíš." Znamenitě to dovede, a musím přiznat, že to bylo jako karikatura docela mně podobná, avšak nakreslená s nenávistí. Při té příležitosti mi řekl několik věcí, jež jinak o mně říkává jenom T. I zeptal jsem se ho: "Mauve, viděl nedávno T.?" "Ne," řekl Mauve, a opět jsme pokračovali v hovoru, avšak asi za deset minut mu uklouzlo, že T. byl právě téhož dne u něho. Myšlenka na T. mě stále neopouštěla a myslel jsem si: "Možná, že za tím vězíte, velectěný pane T."
Ačkoli jsem tehdy ještě docházel k Mauvovi do bytu, Mauve zůstal nezměněn a dost nepřívětivý. Několikrát jsem zažil odmítnutí a zkrátka byly tu všechny známky rozhodného ochlazení.
Začal jsem ho navštěvovat řídčeji a řídčeji, a Mauve ke mně vůbec nepřišel, ačkoli to přece není daleko.
Mauve byl i v řeči právě tak skoupý, smím-li to tak říci, jako dříve byl hovorný. Musel jsem kreslit sádrové odlitky, to především. - Mám děsný odpor proti kreslení sádrových modelů, měl jsem však v atelieru pár rukou i nohou, ne ovšem, abych podle nich kreslil. - Jednoho dne, když se mnou mluvil o kreslení podle sádrových odlitků tak, jak by to neudělal ani nejhorší učitel na akademii, ovládl jsem se, doma mě to však tak dopálilo, že jsem ubohé sádrové odlitky rozbil a hodil do truhlíku na uhlí. A myslel jsem: "Sádrové odlitky budu kreslit, budou-li opět celé a bílé a jestliže už nebudou ke kreslení žádné ruce a nohy živoucího člověka." Mauvovi jsem potom řekl: "Už mi, chlapče, nemluv o sádrovém odlitku, vždyť je mi to protivné." Nato lístek od Mauva, že se nemůže po dva měsíce o mne starat. Po celé ty dva měsíce také skutečně o mne nezavadil, mezitím jsem však neodpočíval, ačkoli jsem doopravdy nenakreslil ani jeden sádrový odlitek, a musím se přiznat, když jsem byl volný, pracoval jsem s větší chutí a vážněji. Nyní téměř po dvou měsících jsem mu dopsal, abych mu gratuloval k velkému obrazu, jenž byl dokončen, a potom jsem s ním jednou hovořil letmo na ulici.
Teď už dávno minuly dva měsíce a ještě se u mne neukázal. A od té doby se udály s T. věci, jež mě donutily říci Mauvovi: "Podejme si navzájem ruku a ať mezi námi není žádné nenávisti a trpkosti; avšak pro tebe je obtížné mě vést a pro mne je příliš těžké být tebou veden, poněvadž vyžaduješ, abych do puntíku poslechl, co říkáš, a já to nejsem s to udělat. Je tudíž skoncováno s vedením i s poslušností. To mě však nezbavuje pocitu závaznosti a vděčnosti vůči tobě."
Na to mi Mauve neodpověděl a už jsem ho nespatřil.
Že jsem řekl Mauvovi, že oba musíme jít svou cestou, k tomu mě dohnala jistota, jíž jsem nabyl, že ho T. příliš ovlivnil... Vypozoroval jsem to na samém T., když mi dal na srozuměnou, že se postará o to, abys mi už neposílal peníze. "Mauve a já se postaráme, aby to skončilo..." Theo, jsem člověk chybující, nešťastný a vášnivý, avšak nevěřím, že by mě někdy napadlo nechat někoho o hladu nebo odcizovat mu jeho přátele. Zajisté jsem se s někým pohádal, ale dotýkat se života někoho pro různost mínění, hleď, to, myslím, nedělá čestný muž, při nejmenším to nejsou čestné zbraně.
Nyní zajisté pochopíš, že mě mnohdy rmoutí mnoho věcí, rmoutí až do morku kostí. A že mě to od Mauva bolí; neboť ačkoli bych si opět znova nepřál nové "vedení" po způsobu dřívějšího, přece bych mu rád zas jednou podal ruku a přál si, aby mi to učinil rovněž.
Víš-li o tom něco, co mi není známo, snad bys mi mohl tuto záležitost objasnit.
Promiň, že Tě tím obtěžuji, vidíš však, že tápu.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět mám kresbu ženské postavy, podobnou jako "Sorrow", ale větší, a domnívám se, že je lepší než prvá, a pak pracuji na kresbě ulice, kde praskla stoka nebo vodovod, tedy jsou to dělníci, kopající v jámě.
Breitner je ještě v nemocnici a snad tam musí ještě měsíc zůstat.
Jistě jsi slyšel o otcově jmenování a že se matce daří lépe, že však strýc Vincent je nemocen. Pracuji na kresbách pro C. M. jak jsem Ti psal, teď mě však tak hnětla ta mrzutost, že mě odváděla od práce, a pak jsem si myslel: "Musí se to vyjasnit, snad mi to Theo dovede vysvětlit."
Milý Theo!
Dneska jsem potkal Mauva a měl jsem s ním velmi nepříjemný rozhovor, z něhož mi bylo zřejmé, že jsme se s Mauvem navždy rozešli. Mauve zašel tak daleko, že to už nemůže odvolat a jistě též by ani nechtěl.
Žádal jsem ho, aby se přišel podívat na mé práce a pak si o nich se mnou promluvil. Mauve to bez obalu odmítl: "K Tobě jistě nepřijdu, to je dočista vyřízeno." Nakonec řekl: "Máš ničemný charakter." Tu jsem se obrátil - bylo to v dunách - a sám jsem se vracel domů.
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl "jsem umělec", což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo v sobě skrývá význam "neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat".
Vždyť to je docela něco jiného, nežli kdyby člověk říkal: "Už to vím, už jsem to našel." Vím tolik, že slovo umělec znamená: hledám, štvu se za tím, lnu k tomu celým svým srdcem.
Přece mám, Theo, uši k slyšení" Řekne-li někdo: "Máš ničemný charakter", co mám potom dělat?
Obrátil jsem se a sám jsem se vracel domů, avšak se smutkem v srdci, že se mi to Mauve odvážil říci. Nevyzvu ho, aby něco vysvětloval, rovněž se neomluvím. A přece - a přece - a přece -
Přál bych si, aby Mauve pocítil nad tím lítost.
Někdo mi cosi zazlívá... Visí to ve vzduchu, něco vězí za mnou.
Vincent něco tají, co se štítí světla ... Nuže, milí pánové, řeknu vám to, vám, kteří si tolik potrpíte na způsoby a vzdělání, a to právem, s předpokladem, že je to pravé zboží - : co je mravnější, jemnocitnější, mužnější, opustit ženu nebo ujmout se opuštěné? Letos v zimě jsem se setkal s těhotnou ženou, jež byla opuštěna od muže, jehož dítě nosila pod srdcem. Těhotná žena, jež se v zimě potulovala po ulici a musela si vydělávat na chléb; víš asi, jak.
Vzal jsem si ženu jako model a celou zimu jsem s ní pracoval.
Nemohl jsem jí dávat plnou denní mzdu jako modelu, to však nevylučuje, že jsem jí zaplatil nájem a mohl ji s dítětem, díky Bohu, až dosud uchránit před hladem a zimou tím, že jsem se s ní podílel o svůj chléb. Když jsem potkal tuto ženu, všiml jsem si jí, poněvadž vypadala chorobně. Poskytl jsem jí koupel a tolik prostředků k posílení, kolik jsem byl s to; hodně pookřála. Zajel jsem s ní do Leydenu, kde je útulek pro šestinedělky, aby tu porodila. Není divu, že byla churava. Dítě mělo obrácenou polohu; musela se podrobit operaci, dítě totiž muselo být kleštěmi přivedeno do správné polohy. Nicméně je vyhlídka, že přece z toho ještě dobře vyvázne. V červnu porodí. Zdá se mi, že každý muž, který za něco stojí, by udělal totéž, kdyby se octl tváří v tvář takovému případu. Myslím, že to, co jsem udělal, bylo zcela prosté a samozřejmé, takže jsem si myslel, že si to nechám pro sebe. Připadalo jí tak těžko stát modelem, přesto však se tomu naučila a já jsem tím, že mám dobrý model, udělal v kreslení pokroky. Tato žena visí teď na mne jako krotký holub; co se mne týče, mohu se jednou oženit, a jak bych to mohl lépe udělat než s ní, poněvadž jí jen tím mohu dále pomáhat, zatím co by se ona z bídy musela vrátit na tutéž dráhu, která vede do propasti. Nemá peněz, pomáhá mi však při práci vydělávat peníze. Mám plno chuti a ctižádosti pro svůj obor a svou práci, a zanechal-li jsem na delší čas malování a akvarelování, stalo se to proto, že jsem utrpěl silný otřes nervů, když mě Mauve opustil; kdyby se však skutečně vrátil, pak bych se do toho pustil znova s kuráží. Teď nemohu štětec ani vidět, znervosňuje mě to. Psal jsem: "Theo, můžeš mi vysvětlit Mauvovo chování?" Tento dopis Ti to snad objasní. Jsi můj bratr a je přirozené že s Tebou hovořím o soukromých záležitostech, ale s někým, jenž mi říká: "Máš špatný charakter", s tím od tohoto okamžiku již nemluvím.
Nemohl jsem jinak, dělal jsem, co bylo mou povinností, pracoval jsem. Domníval jsem se, že mi musí být porozuměno, beze slov. Myslel jsem ovšem na jinou ženu, pro kterou bilo moje srdce, ta byla však příliš daleko a nechtěla mě vidět; a tato - přiběhla sem v zimě, nemocná, těhotná, hladová. Nemohl jsem jinak, Mauve, Theo, T. - vy máte v rukou můj chléb! Necháte mě hladovět, nebo se ke mně obrátíte zády? Promluvil jsem a čekám, co mi bude dále řečeno.
Vincent.
Posílám Ti několik kreseb, poněvadž z nich snad poznáš, že ona mi skutečně pomáhá, že mi stojí modelem.
Kresby jsou "od mého modelu a ode mne".
Ta v bílém čepci je její matka. Avšak vzhledem k tomu, že se asi rok, budu-li pravděpodobně zcela jinak pracovat, musím opírat o tyto studie, jež nyní dělám tak svědomitě, jak jen dovedu, přál bych si aspoň tyto tři dostat nazpátek. Vidíš, že jsou pečlivě udělány. Mám-li později kreslit interiér nebo čekárnu nebo podobně, přijdou mi velmi vhod, poněvadž pak mohu do nich nahlédnout kvůli detailům. Myslel jsem však, že by snad bylo dobré, kdybys byl zpraven o tom, jak trávím čas.
Tyto studie mají v sobě to, že jsou trochu suše udělány; kdyby mi tu šlo o efekt, pak by mi byly později méně užitečné. Myslím však, že tomu sám dobře porozumíš.
Nejraději bych vlastně měl takový papír, na kterém je nakreslena dopředu skloněná postava, ale pokud možná barvy nebíleného plátna. Z toho silného, myslím, že se jmenuje dvojitý Ingres, nemám už nic; tady takový vůbec nedostanu.
Podíváš-li se, jak je udělána ta kresba, pochopíš, že tenký papír by to stěží vydržel.
Ještě jsem chtěl přiložit malou postavičku v černých punčochách, nemohu ji však stočit. U velké figury není dodělána židle, poněvadž k ní chci přikreslit jinou, dubovou.
.
neděle 1. prosince 2013
Dopisy, Vincent van Gogh (114, 115)
Milý Theo!
Dnes jsem Ti poslal poštou kresbu (kresba "Sorrow"), kterou Ti dávám jako důkaz vděčnosti za to všechno, cos pro mne udělal během této, jinak velmi kruté zimy. Když jsi měl loni v létě u sebe velký Milletův dřevoryt "Pasačka", uvažoval jsem, co všechno přece může člověk vyjádřit jedinou linií. Nejsem arci domýšlivý, že bych jediným obrysem vyjádřil tolik, co Millet. Přesto jsem se snažil vložit do této postavy trochu citu. Teď jen doufám, že ti ta kresba bude sympatická. Z toho zároveň vidíš, že horlivě pracuji. Když už jsem s tím začal, tuze rád bych udělal třicet studií aktů. Toto je, jak se mi zdá, nejlepší postava, kterou jsem nakreslil, proto jsem se rozhodl Ti ji poslat. Není to studie podle modelu a přece je to přímo model. Věz, že jsem měl pod papírem dva archy jako podložku; nyní jsem to pečlivě obtáhl, aby správně vynikla kontura, a když jsem s desky sundal kresbu, byla velmi čistě vytlačena na obou arších podložky; potom jsem ji ihned vypracoval podle první studie, takže tato kresba je poněkud svěžejší než prvá.
Obě ostatní jsem si nechal pro sebe a nerad bych se jich zbavoval. Z toho zároveň poznáš, že není bez příčiny, když jsem psal, že by T. mohl ještě chvíli s penězi počkat, sám jich nyní tolik potřebuji, a zdá se mi, že intensivní práce podle modelu je nejkratší způsob, abych něčeho dosáhl. Model, který mám, není sice tak drahý, ale ježto vydání jsou na denním pořádku, je přece pro mne často obtížné jej zaplatit. Enfin, pošli, jak to nejlépe jde, hodí-li se Ti však, pak posílej měsíčně, o čem ses zmínil, ale nikoli příliš pozdě.
Zcela Tvůj Vincent
Zdá se mi, že tato kresba by se hezky vyjímala v jednoduchém šedivém paspartu. Samo sebou se rozumí, že vždycky tak nekreslím jako tentokrát. Zvlášť si však velmi vážím anglických kreseb, jež jsou dělány tímto způsobem, a není tedy divu, že jsem to tak jednou zkusil, a poněvadž to bylo pro Tebe, který takové věci zajisté chápeš, neostýchal jsem se být trochu melancholický. Chtěl jsem tím říci:
"Mais reste le vide du coeur
Que rien ne remplira." *
Jako v knize Micheletově.
* Ale zbývá prázdnota srdce,
kterou nic nezaplní.
http://t1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcReberBwPeRwVnO_xDBDLQc22qQTRdqrtbqCiOlTpJ6W8FHEZOi
Sorrow - Vincent van Gogh
(12.dubna 82.)
Milý Theo!
Poslední dopis s vloženými 180 fr. jsem od Tebe správně obdržel a opravdu mockrát Ti za to děkuji.
Velmi mě těší, že jsi v zaslané kresbě něco našel, i mně se též zdálo, že v tom dojista něco je. - Byl bych tuze rád, kdyby sis nechal pro ni udělat malý jednoduchý šedý paspart, neboť se v něm lépe uplatní.
Potom myslím, že je částečně správné, co říkáš o vzhledu mnoha kreseb, jež jako by měly jisté "je ne sais quoi", jež lze nejlépe přirovnat k neuhlazené rytině.
Nicméně věřím, že tento zvláštní účinek, jehož si někteří znalci, podle mého mínění právem, vysoce cení, je u kreseb (zajisté nikoli u rytin, neboť tu je to ostrý vryp jehly na plotně) způsobován spíše zvláštními záchvěvy ruky, když člověk pracuje v rozčilení, nežli materiálem, s nímž kreslí.
Mezi svými studiemi sám mám několik, jež vypadají neuhlazené, jak už to tedy chci nazývat. Jestliže jsem Tvou kresbu nefixoval nebo po zafixování ještě tu a tam na ní pracoval, takže jsou na ní nepříjemně lesklá místa, pak ji zkrátka polij velkou sklenicí mléka nebo vody s mlékem a potom ji nech schnout. Uvidíš, že vyvstane zvláštní matná čerň, mnohem půvabnější nežli člověk obyčejně vidí u kreseb tužkou.
Aby se docílilo tohoto zvláštního vzhledu neuhlazenosti, myslím, že nelze používat křídy, nýbrž spíše dřevěného uhlu, máčeného ve lněném oleji. Panu T. jsem teď ovšem ihned poslal 25 zl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Nu ano, vím, že matka je nemocná - a vím nadto ještě o mnoha trudných věcech v naší vlastní rodině, jakož i v jiných rodinách. A nejsem vůči tomu bezcitný, a zdá se mi, že bych nebyl s to nakreslit "Sorrow" neboli bolest, kdybych ji sám nepociťoval.
Od minulého léta se mi stalo opravdu jasným, že disharmonie mezi otcem, matkou a mnou se stala jakousi chronickou strastí, a to proto, že příliš dlouho trvala, že mezi námi panovalo hluboké nedorozumění a odcizení, takže tím, vždyť už je to tak dávno, oboustranně trpíme. Domnívám se, že bychom si navzájem víc rozuměli, kdybychom se byli mnohem dříve snažili žít pospolu a sdílet štěstí a hoře, majíce stále na paměti, že rodiče a děti musí zůstat jedno. Těchto chyb jsme se dopouštěli nikoli úmyslně a z valné části je třeba je připisovat vyšší moci svízelných poměrů a uštvanému životu. Nyní je taková situace, že jsem pro otce a matku zpola cizí, zpola obtížný člověk a ani trochu víc, a pokud jde o mne, cítím se doma opuštěný a osamělý. Způsob myšlení a zaměstnání se tak rozcházejí, že si navzájem překážíme, aniž to je s obou stran úmyslné, avšak, opakuji, zcela bezděčně. Je to sice velmi trapný pocit, avšak ve světě a v životě je plno takových poměrů a běda, nejsme si vlastně užiteční, mnohem víc si škodíme, navzájem si to vyčítajíce, a proto je někdy v takovém případě nejlepší jeden druhému se vyhnout. Nevím však, zdali je nejlepší tohle, nebo něco jiného, tolik bych si přál to vědět.
Otec s matkou nacházejí mnoho útěchy ve své práci a já ve své, neboť, milý hochu, přes všechny petites miseres pracuji skutečně s radostí.
Právě jsem obdržel dopis od Rapparda; nějaký čas jsem se choval k němu chladně, teď se však opět navzájem zajímáme o svou práci.
Pravděpodobně mě brzy navštíví.
Teprve nedávno jsem byl u Blommeres v atelieru; umělecký večer o dřevorytech se přese vše nekonal, přece jsem však měl z toho užitek, že jsem se konečně jednou dostal k tomu, abych si je pěkně roztřídil a uspořádal. Nemohl jsem však věnovat dostatek času a péče, abych shledal věci, a den ze dne se zabývám kreslením. Dnes jsem opět udělal studii aktu klečící ženy a včera její posici při pletení, ostatně ty, jež jsem už dříve měl v úmyslu kreslit, jak jsem ti psal. Nuže, příjemný klid, už je pozdní noc; ještě jednou mnoho díků za zásilku a důvěřuj mi; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
.
Dnes jsem Ti poslal poštou kresbu (kresba "Sorrow"), kterou Ti dávám jako důkaz vděčnosti za to všechno, cos pro mne udělal během této, jinak velmi kruté zimy. Když jsi měl loni v létě u sebe velký Milletův dřevoryt "Pasačka", uvažoval jsem, co všechno přece může člověk vyjádřit jedinou linií. Nejsem arci domýšlivý, že bych jediným obrysem vyjádřil tolik, co Millet. Přesto jsem se snažil vložit do této postavy trochu citu. Teď jen doufám, že ti ta kresba bude sympatická. Z toho zároveň vidíš, že horlivě pracuji. Když už jsem s tím začal, tuze rád bych udělal třicet studií aktů. Toto je, jak se mi zdá, nejlepší postava, kterou jsem nakreslil, proto jsem se rozhodl Ti ji poslat. Není to studie podle modelu a přece je to přímo model. Věz, že jsem měl pod papírem dva archy jako podložku; nyní jsem to pečlivě obtáhl, aby správně vynikla kontura, a když jsem s desky sundal kresbu, byla velmi čistě vytlačena na obou arších podložky; potom jsem ji ihned vypracoval podle první studie, takže tato kresba je poněkud svěžejší než prvá.
Obě ostatní jsem si nechal pro sebe a nerad bych se jich zbavoval. Z toho zároveň poznáš, že není bez příčiny, když jsem psal, že by T. mohl ještě chvíli s penězi počkat, sám jich nyní tolik potřebuji, a zdá se mi, že intensivní práce podle modelu je nejkratší způsob, abych něčeho dosáhl. Model, který mám, není sice tak drahý, ale ježto vydání jsou na denním pořádku, je přece pro mne často obtížné jej zaplatit. Enfin, pošli, jak to nejlépe jde, hodí-li se Ti však, pak posílej měsíčně, o čem ses zmínil, ale nikoli příliš pozdě.
Zcela Tvůj Vincent
Zdá se mi, že tato kresba by se hezky vyjímala v jednoduchém šedivém paspartu. Samo sebou se rozumí, že vždycky tak nekreslím jako tentokrát. Zvlášť si však velmi vážím anglických kreseb, jež jsou dělány tímto způsobem, a není tedy divu, že jsem to tak jednou zkusil, a poněvadž to bylo pro Tebe, který takové věci zajisté chápeš, neostýchal jsem se být trochu melancholický. Chtěl jsem tím říci:
"Mais reste le vide du coeur
Que rien ne remplira." *
Jako v knize Micheletově.
* Ale zbývá prázdnota srdce,
kterou nic nezaplní.
http://t1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcReberBwPeRwVnO_xDBDLQc22qQTRdqrtbqCiOlTpJ6W8FHEZOi
Sorrow - Vincent van Gogh
(12.dubna 82.)
Milý Theo!
Poslední dopis s vloženými 180 fr. jsem od Tebe správně obdržel a opravdu mockrát Ti za to děkuji.
Velmi mě těší, že jsi v zaslané kresbě něco našel, i mně se též zdálo, že v tom dojista něco je. - Byl bych tuze rád, kdyby sis nechal pro ni udělat malý jednoduchý šedý paspart, neboť se v něm lépe uplatní.
Potom myslím, že je částečně správné, co říkáš o vzhledu mnoha kreseb, jež jako by měly jisté "je ne sais quoi", jež lze nejlépe přirovnat k neuhlazené rytině.
Nicméně věřím, že tento zvláštní účinek, jehož si někteří znalci, podle mého mínění právem, vysoce cení, je u kreseb (zajisté nikoli u rytin, neboť tu je to ostrý vryp jehly na plotně) způsobován spíše zvláštními záchvěvy ruky, když člověk pracuje v rozčilení, nežli materiálem, s nímž kreslí.
Mezi svými studiemi sám mám několik, jež vypadají neuhlazené, jak už to tedy chci nazývat. Jestliže jsem Tvou kresbu nefixoval nebo po zafixování ještě tu a tam na ní pracoval, takže jsou na ní nepříjemně lesklá místa, pak ji zkrátka polij velkou sklenicí mléka nebo vody s mlékem a potom ji nech schnout. Uvidíš, že vyvstane zvláštní matná čerň, mnohem půvabnější nežli člověk obyčejně vidí u kreseb tužkou.
Aby se docílilo tohoto zvláštního vzhledu neuhlazenosti, myslím, že nelze používat křídy, nýbrž spíše dřevěného uhlu, máčeného ve lněném oleji. Panu T. jsem teď ovšem ihned poslal 25 zl.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Nu ano, vím, že matka je nemocná - a vím nadto ještě o mnoha trudných věcech v naší vlastní rodině, jakož i v jiných rodinách. A nejsem vůči tomu bezcitný, a zdá se mi, že bych nebyl s to nakreslit "Sorrow" neboli bolest, kdybych ji sám nepociťoval.
Od minulého léta se mi stalo opravdu jasným, že disharmonie mezi otcem, matkou a mnou se stala jakousi chronickou strastí, a to proto, že příliš dlouho trvala, že mezi námi panovalo hluboké nedorozumění a odcizení, takže tím, vždyť už je to tak dávno, oboustranně trpíme. Domnívám se, že bychom si navzájem víc rozuměli, kdybychom se byli mnohem dříve snažili žít pospolu a sdílet štěstí a hoře, majíce stále na paměti, že rodiče a děti musí zůstat jedno. Těchto chyb jsme se dopouštěli nikoli úmyslně a z valné části je třeba je připisovat vyšší moci svízelných poměrů a uštvanému životu. Nyní je taková situace, že jsem pro otce a matku zpola cizí, zpola obtížný člověk a ani trochu víc, a pokud jde o mne, cítím se doma opuštěný a osamělý. Způsob myšlení a zaměstnání se tak rozcházejí, že si navzájem překážíme, aniž to je s obou stran úmyslné, avšak, opakuji, zcela bezděčně. Je to sice velmi trapný pocit, avšak ve světě a v životě je plno takových poměrů a běda, nejsme si vlastně užiteční, mnohem víc si škodíme, navzájem si to vyčítajíce, a proto je někdy v takovém případě nejlepší jeden druhému se vyhnout. Nevím však, zdali je nejlepší tohle, nebo něco jiného, tolik bych si přál to vědět.
Otec s matkou nacházejí mnoho útěchy ve své práci a já ve své, neboť, milý hochu, přes všechny petites miseres pracuji skutečně s radostí.
Právě jsem obdržel dopis od Rapparda; nějaký čas jsem se choval k němu chladně, teď se však opět navzájem zajímáme o svou práci.
Pravděpodobně mě brzy navštíví.
Teprve nedávno jsem byl u Blommeres v atelieru; umělecký večer o dřevorytech se přese vše nekonal, přece jsem však měl z toho užitek, že jsem se konečně jednou dostal k tomu, abych si je pěkně roztřídil a uspořádal. Nemohl jsem však věnovat dostatek času a péče, abych shledal věci, a den ze dne se zabývám kreslením. Dnes jsem opět udělal studii aktu klečící ženy a včera její posici při pletení, ostatně ty, jež jsem už dříve měl v úmyslu kreslit, jak jsem ti psal. Nuže, příjemný klid, už je pozdní noc; ještě jednou mnoho díků za zásilku a důvěřuj mi; se stiskem ruky
zcela Tvůj Vincent.
.
pátek 29. listopadu 2013
Vlčice
Jsem osamělou, divokou vlčicí,
ale jen v skrytu duše,
kam nikdo nevidí.
Toulám se po místech odlehlých, vzdálených.
Studí mne nejen tlapky z plání ledových.
Nekonečně zraněna, lovím snové ptáky na nebi.
Pohybuji se vesmírem.
Běžím životem.
Hloubím díru do temnot,
snad abych zahlédla,
co ve mně zdánlivě nejslabší,
je nejsilnější a nejhoroucnější.
Něžný cit.
Šepot nadějí.
Hauúúiiíí...
_
neděle 24. listopadu 2013
Vincent van Gogh (Dopisy 111, 112, 113)
(Březen 82.)
Milý Theo!
Jistě jsi dostal moje dopisy a já Ti odpovídám na Tvůj dnešní. Podle Tvého přání jsem ihned poslal T. 10 zl., jež mi ten vážený pán dal tento týden jako zálohu. Zmínil jsem se Ti o zakázce C. M.; událo se to takto: Zdálo se, že C. M., dříve než šel ke mně, hovořil s T., aspoň začal také mluvit o "vydělávání chleba". Najednou mi napadla odpověď, pohotová a, myslím, pádná. Zde viz, co jsem říkal: "Vydělávat chléb, jak to myslíš? Vydělat si chléb nebo si ho zasloužit? Vůbec si ho nezasloužit znamená nebýt hoden chleba, ale to je zločin, každý poctivý člověk je hoden své kůrky - ale poněvadž si ho zásahem osudu nemohu vydělat, přestože si ho zasluhuji, ach, to je neštěstí, a to mé velké neštěstí. - Jestliže mi tedy říkáte: nejsi hoden svého chleba, mám za to, že mě urážíte, jestli mě však celkem správně upozorňujete, že si na něj nevydělám vždycky, poněvadž se mi ho někdy nedostává, co dělat; ale co mi prospěje toto vaše upozorňování, z toho nic nemám, když v tom zůstávám." C. M. pak nadále mlčel o "vydělávání chleba".
Ještě jednou hrozila bouřka, neboť když jsem se náhodou, dovolávaje se výrazu, zmínil o jméně de Grouxově, najednou se mě C. M. optal: "Avšak víš ty též dobře, že s de Grouxovým soukromým životem nebylo všechno jaksepatří?"
Chápeš, že se tu C. M. dotkl citlivého místa a odvážil se na choulostivou cestu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se takto hovořilo o dobráku de Grouxovi!
Odpověděl jsem tedy: "Vždycky jsem se domníval, že umělec, který ukazuje lidem své dílo, má právo skrýt v sobě duševní zápas svého vlastního života, jenž bezprostředně osudově souvisí se zvláštními obtížemi, jež přináší tvorba uměleckého díla, ledaže by se s nimi svěřil velmi intimnímu příteli. Od kritika, řekl jsem, je nešetrné, snaží-li se podle soukromého života kritisovat někoho, proti jehož práci nelze nic namítat. De Groux je mistr jako Millet, jako Gavarni." C. M. určitě nepovažoval aspoň Gavarniho za mistra. Vůči jinému nežli vůči C. M. bych se mohl vyjádřit stručněji a jadrněji a říci, že s dílem umělce a jeho soukromým životem je to asi tak, jako s šetinedělkou a dítětem. Na její dítě se zajisté můžete podívat, ale nesmíte jí zvednout košili, abyste viděli, jsou-li na ní nějaké krvavé skvrny. Vůči šestinedělce by to bylo neomalené.
Už jsem se začínal obávat, že by se mohl C. M. na mne kvůli tomu zlobit, na štěstí to však dobře dopadlo.
Abych odvrátil pozornost jinam, vzal jsem mapu s menšími kresbami a skizzami. Zprvu neříkal nic, až jsme došli k malé kresbě, kterou jsem naskizzoval jednou o půlnoci za noční potulky s Breitnerem, totiž pohled na T´Pademoos (židovskou uličku u Nového kostela) z Rašelinového trhu. Příštího rána jsem se do ní pustil znovu perem.
Jules Bakhuizen si také už jednou prohlížel kresbu a ihned poznal to místo. "Mohl bys mi udělat víc těchto pohledů na město?" řekl C. M. - Ovšem, vždyť když jsem se někdy namořil s modelem, pak mě takové věci těší; tu je Vleersteg, de Geest, Rybí trh. - Tak mi jich udělej dvanáct. - Určitě, ale pak uděláme malý obchod a ihned se dohodneme na ceně. Za kresbu této velikosti, tužkou a perem, jsem si stanovil cenu jeden tolar, nezdá se ti to drahé? - Nikoli, odpověděl, ale když se to podaří, prosím ještě o 12 z Amsterodaju, pod podmínkou, že mě pak necháš určit cenu. Vyděláš přitom o něco víc."
Nuže, zdá se mi, že návštěva, proti níž jsem byl poněkud zaujat, neměla špatný průběh.
Poněvadž jsem se přece s Tebou, Theo, dohodl, že Ti všechno vypovím, tak jak mi to vyplyne z pera, líčím Ti tu malou scénu tak, jak se odehrála, abys tak tím lépe, ačkoli nepřítomen, mohl nahlédnout ke mně do atelieru.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, poněvadž si pak mohu s Tebou ještě vážněji pohovořit, na př. o tom, co se vztahuje k domovu.
Objednávat C. M. je pro mne jakýmsi světýlkem!
Vynasnažím se pečlivě vypracovat kresby a budu usilovat, abych do nich vložil trochu síly! V každém případě je uvidíš a věřím, milý hochu, že takové drobné obchody se dají dělat častěji.
Sběratelé kreseb po 5 francích se najdou. Při jakémsi cviku udělám každý den jednu, a hleď, kdyby se jen trochu dařily, tu máme kůrku chleba a denně zlatku pro model.
Nastává krásná doba dlouhých dnů, kdy buď zrána nebo večer vyrábím "poukázky na polévku", totiž kresby na jídlo a na model, a během dne vážně studuji podle modelu. C. M. je sběratel, kterého jsem teď sám získal, kdoví, zdali se Tobě nepodaří ulovit jiného, a snad T. je třetí, jestliže se vyléčil ze svého káravého pominutí, a pak to může jít ráz naráz. Zítra ráno jdu slídit po motivu pro kresbu pro C. M.
Dnes večer jsem byl v Pulchri, předváděli tam živé obrazy a jakési frašky Tonyho Offermana. Těch bláznivin bych se rád zřekl, nesnáším karikatury a špatný vzduch přeplněných sálů; chtěl jsem však vidět živé obrazy, zejména proto, že jeden byl podle rytiny, kterou jsem daroval Mauvovi - Nikolaas Maes: Chlév v Betlemě. Jiný byl podle Rembrandta, Izák žehná Jakubovi, s nádhernou Rebekou, jež dává pozor, zda se jí lest daří. Nikolaas Maes byl velmi dobrý, pokud jde o světlo a stíny, ba i o barvu - avšak pokud jde o výraz, nestál podle mého mínění ani za zlámaný groš. Výraz rozhodně nebyl vhodný. Jednou jsem to spatřil in natura, nikoli narození Kristovo, ale narození telátka. A ještě zvlášť dobře vím, jaký to mělo výraz. Tehdy stála při tom dívka, bylo to v noci, ve chlévě v Borinagi - hnědá selská tvářička s bílým nočním čepcem. Z útrpnosti nad ubohou krávou měla v očích slzy, když zvíře dostalo bolesti a mělo velké obtíže. Bylo to čisté, posvátné, podivuhodně krásné jako Cerriggio, jako Millet, jako Israels - ach, Theo, proč nepraštíš vším do kouta, brachu, a nestaneš se malířem. Mohl bys, chceš-li. Někdy Ti přece mívám za zlé, že v sobě tajíš zdatného krajináře. Mezi námi budiž řečeno, zdá se mi, že bys zvlášť dobře kreslil březové kmeny a brázdy na poli nebo na strništi a maloval sníh a oblohu atd. Tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Později jsem uvažoval o tom, že Ti asi musí připadat podivné, když jsi v mém posledním dopise nalezl výrok o věci o níž jsem se dosud nikdy nezmínil, a to výrok tak určitě vyslovený, totiž" Theo, zahoď ten svůj celý krám do kouta a staň se malířem. V Tobě vězí význačný krajinář."
Toto slovo mi snad uklouzlo v okamžiku jakéhosi vášnivého roznícení. To však nevadí, že je to s tím jako s ostatními věcmi, jež si nechávám mimoděk uklouznout buď z rozčilení nebo v okamžiku probuzené vášně. Tak se totiž stává, že potom řeknu věci, jež jsem dávno spolkl, jež pak někdy vybreptnu v hrubé formě. Ale ačkoli bych to v klidnější náladě vyjádřil lepšími slovy nebo si to nechal pro sebe, přece je jisté, že jsem zvlášť v klidnější náladě toho mínění.
Už je to venku, tedy je to venku. Konečně jsem to jednou vyřkl nechtě, bezděky hrubými slovy, enfin - přece víš o mých skrytých myšlenkách. A když jsem Ti psal, že bys měl být, Theo, cosi lepšího než H. G. T. a když jsem dal na srozuměnou, že si vůbec nevážím obchodníků s obrazy, pak to jsou ve skutečnosti věci, jež bych si ovšem mohl nechat pro sebe, ale teď, poněvadž mé mlčení je přerušeno a vyřkl jsem jsem to - ano, teď mluvím též tak dál. Theo, rozhodně nejsem krajinář, a budu-li dělat krajiny, pak v nich bude vždycky něco figurálního.
Přece je, zdá se mi, velmi dobré, že jsou i lidé, kteří jsou v podstatě krajináři. A něco mi našeptává, že Ty bys mohl být takový člověk, aniž to víš. Rovněž mi nedá spát něco jiného; totiž, Theo, zda jsi skutečně rozený obchodník. Kdybych musel dokazovat, co tvrdím, snad bych to popletl a dokazoval bych to nesmyslně. Ať je tomu jakkoli, někdy se nad tím zamysli; netřeba Ti říkat, rozmysli si, dříve než začneš malovat, ale snad se nebudeš na mne zlobit, říkám-li: Do dneška jsi, Theo, svobodný, abys dělal a nedělal, co Ti libo, avšak jakmile uzavřeš s panem Goupilem takovou smlouvu, že slíbíš po celý život zůstat v jejich obchodě, pak už nejsi svobodný člověk. A tak se mi zdá docela možné, že by mohl v životě přijít okamžik, kdy by člověk musel litovat, že je takto zavázán. Bezpochyby řekneš: může nastat okamžik, kdy mnohý lituje, že se stal malířem. Pykají za to ti, kdo z počátku zanedbali poctivé studium a štvou se a pospíchají, aby byli první.
Enfin, muži s příliš rychlým úspěchem mají úspěchu nakrátko, avšak kdo má tolik víry a lásky, že zrovna nalézá potěšení v tom, co ostatní pokládají za nudné, totiž ve studiu anatomie, perspektivy a proporcí, ten vytrvá a vyzrává pomalu, ale jistě.
Když jsem se v peněžní nesnázi na okamžik zapomněl a uvažoval, že budu hledět něco udělat, co by k něčemu vypadalo, tu výsledek byl politování hodný, nedovedl jsem to - a Mauve se právem na mne zlobil a říkal: "Tak to nejde, roztrhej ten brak." Z počátku to znělo krutě, později však jsem to sám roztrhal. Ale když jsem teď začal vážněji kreslit, tu T. dělal poznámky, zlobil se, přehlížel v mých kresbách dobré stránky a horempádem žádal hned prodejné věci.
Zkrátka, z toho zároveň vidíš, že mezi Mauvem a T. je rozdíl. Mauve je tím opravdovější, čím déle a víc člověk o něm přemýšlí; snese T. takovou zkoušku? Doufám, pochybuji však, že by při ní obstál jako Mauve. A jak je to s těmi, kteří jsou z gruntu opravdoví, i když mají někdy něco nepříjemného? Člověk si je oblíbí a stane se s nimi důvěrný; ti, kdo nejsou dost opravdoví, začínají ho nudit. Nemysli si, že přehlížím změnu finančních poměrů, kterou by Ti způsobila změna v Tvé kariéře.
Že jsem se o tom zmínil, k tomu mi zavdal příčinu pocit, že ačkoli vězím až po uši ve finančních nesnázích, nic není poctivějšího nad řemeslo, práci rukou v plném slova smyslu. Kdyby ses stal malířem, podivil by ses mezi jiným, že malování a co s tím souvisí je skutečně dost těžká práce; s fysického stanoviska, nepočítaje v to duševní napětí, trampoty s hlavou, vyžaduje dost vypětí sil, a to den co den. Nuže, pro dnešek už o tom nemluvím, jen řeknu ještě toto: Přijedeš-li do Holandska, rád bych si s Tebou pohovořil nejen půl hodinky, nýbrž na př. celé ráno toliko o praktických věcech, jimiž jsem se přiučil ať už z vlastní zkušenosti nebo od Mauva nebo od jiných, docela tak, jako bych Ti je musel vysvětlovat, aby ses jim naučil. Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, jestliže se budeš toho rána dost nudit. Jen doufám, že během toho nebudeš myslet na "prodej" obrazů, nýbrž na to "jak to udělat." Konečně, uvidíme.
Velmi bych uvítal, kdybys mi mohl koncem tohoto měsíce poslat nějaké peníze. Také doufám, že asi v té době budu mít hotových 12 kreseb pro C. M. Zaplatí-li mi je ihned, vyneslo by mi to 50 zlatých, a přijde-li teď ještě něco k tomu od Tebe, mohl bych se odvážit koupit několik košil a kalhoty, jež velmi, velmi potřebuji, protože košile atd., jež mám, vesměs začínají být ve velmi žalostném stavu, a mám jich jen velmi málo.
Od té doby, co jsem Ti naposled psal, jsem neustále pracoval podle týchž modelů, a jsem rád, že jsem je našel.
Kreslím hlavy; také musím kreslit ruce a nohy, všechno však nejde najednou; je to velmi důležité. Jakmile nastane léto a odpadnou zimní potíže, musím nezbytně tak jako tak dělat nějaké studie aktů. Naprosto ne akademické posice, jednou bych si však přál mít takový nahý model pro kopáče anebo švadlenu, zpředu, zezadu a se strany, abych se naučil skrz oděv vidět a cítit tvary
Avšak nehledám Riberu a zvlášť ne Salvatora Rosu, v těchto se nemohu zhlédnout. Ba ani Decamps mě nenadchne, před jejich obrazy se necítím ve své kůži, nemohu se do nich vmyslet bez pocitu, že něco postrádám a ztrácím. Potom ještě raději Goyu anebo Gavarniho, ačkoli oba říkají "nada", jako by to byl jejich nejvyšší projev. Zdá se mi, že "nada" nevyjadřuje totéž tak přesně, jako výrok Šalomounův" Vanité des vanités, tout est vanité" (marnost nad marnost a všechno je marnost). To mě však neuspokojuje bez pocitu stísněnosti. Enfin, ostatně je příliš pozdě na filosofování vzhledem k tomu, že musím ráno o půl šesté vstát, poněvadž mi truhlář musí udělat nějakou maličkost, dříve než půjde do práce.
Tedy příjemný klid a věř mi, že zmiňuji-li se o Tvém malování, myslím to velmi vážně.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět jsem udělal pro C. M. dvě malé kresby, kousek cesty do Scheveningen a pískaře v dunách.
Teď když jsem T. vrátil peníze, obávám se, že nebudu mít dost pro domácího, až přijde koncem března. Proto bych si tuze přál, abys to, co můžeš poslat, poslal ke konci března.
V neděli jsem byl, Theo, zas jednou u de Bocka; nevím proč, avšak po každé, kdykoli k němu přicházím, cítím opět totéž; ten hoch je příliš slabý, ničeho nedosáhne - ledaže by se změnil, ledaže by - ledaže by - myslím, že je trochu vyčerpán, trochu přesycen, že je v něm cosi nesprávného, to mě skličuje, u něho doma je v atmosféře cosi souchotinářského.
Všechno to ovšem neuvidíš na první pohled, a snad málo jeho známých smýšlí o něm tak jaké já.
Enfin. Někdy však udělá hezké věci nikoli bez vznětu a aspoň ne bez půvabu, avšak stačí to?
Je toliko žádoucno, aby dnešní malba byla téměř polním tažením, válečnou výpravou, zápasem nebo vojnou.
(24. března.) V pátek ráno.
Theo!
Poslední dobou jsem se činil s prací a od rána do večera jsem napřažen. Za prvé, kresby pro C. M. jsou hotovy a teď už je má, doufal jsem však, že mi ctěný pán pošle ihned peníze, a teď zrovna neposílá; obávám se, že na to zapomněl, a kdy mi je tedy pošle?
Téměř denně jsem bez ustání kreslil ty malé pohledy na město, a teď z toho nemám nic. Přál bych si, aby T. a ostatní, kteří předstírají, že jsou mi nakloněni anebo že mi chtějí pomoci, jednou se mne též optali na věci, jež mohu dělat, místo aby žádali nemožnosti. Jsem pak tím znechucen, místo abych byl povzbuzen.
Enfin, que soit. Myslel jsem si však, že mi C. M. ihned zaplatí. Kresby určitě nebyly horší než exemplář, podle něhož si je vážený pán objednal, a měl jsem s nimi dost práce, práce za víc než 30 zlatých; kdyby lidé aspoň pochopili, že nic je nic a že dny bez centu v kapse jsou svrchovaně krušné a obtížné, pak by mne, myslím, neodírali o trochu peněz jež od nich přijímám a jež mě v této svízelné době udržují nad vodou, nebo mi nechtěli obměkčit srdce, vyčítajíce mi přitom, že od Tebe něco dostávám.
Pracují-li s napětím, nezasluhuji si potom chléb? Nebo si nezasluhuji prostředky, abych mohl pracovat?
Chtěl bych jen, milý hochu, abys ke mně brzy přijel a uviděl, zdali tě klamu či nikoli.
Blommers se mnou hovořil, abych v Pulchri uspořádal umělecký večer se svou sbírkou dřevorytů podle Herkomera, Franka Halla, Daumiera a j. Velmi rád bych to udělal, stačím nanejvýš na dva večery.
Enfin, ještě se to daří a cítím, že se v práci dostávám kupředu.
Ještě musím rok kreslit, ještě aspoň několik měsíců, až má ruka a pohled nabudou skutečné jistoty, a potom nevidím, že by mi pro příště vůbec stála v cestě nějaká překážka, že bych se nemohl stát pro obchod velmi produktivní. Je jenom v pořádku, že vyžaduji čas několika měsíců. Rychleji to nejde, nebo bych odváděl špatnou práci, a to není třeba, neboť při troše čekání dodám dobrou práci. Byl bych rád, aby ses stal malířem. Můžeš, chceš-li, a nic bys přitom neztratil; naopak, zdá se mi, stal by ses čímsi lepším, než když zůstáváš obchodníkem s obrazy, i kdybys byl nejlepším ze všech obchodníků s obrazy. Abys projevil navenek, co v Tobě vězí, musel by ses ovšem do toho vrhnout s veškerou silou.
V poslední době jsem Ti neposlal žádné kresby, raději teď čekám, až přijedeš, je to lepší. Zabývám se figurami a také pracuji na několika krajinách, t.j. na kresbě zahradnictví zde na Schenkwegu.
Rád bych věděl, od kdy smí někdo umělce nutit nebo se smí pokoušet ho nutit, aby změnil buď své procédé (postup),nebo své pojetí. Pokusy o něco takového považuji za nevhodné, zvlášť když je to někdo jako T., jenž si osobuje nárok na "formu".
Theo, může-li mi něco poslat, udělej to, a každý den, o který to můžeš dříve poslat, je pro mne o den nespokojenosti méně.
Enfin, to znamená pracovat přesto - adieu, piš brzy.
Zcela Tvůj Vincent.
Řekni, Theo, nechceš uvažovat o myšlence, zdali v Tobě nevězí význačný krajinář? Oba se musíme prostě stát malíři, zkrátka a dobře, tím se už uživíme. Pro figury musí být člověk víc tažný vůl nebo mezek, více muž námahy.
O tom, holečku, budeš muset dlouho uvažovat. Peněžní starosti jsou velké, opakuji Ti však, že bys je jako krajinář snáze překonal než já, ačkoli i já se z nich jednou dostanu. Ale Ty mě ještě doženeš, jestliže hned odrazíš od břehu; figurální malba je složitější a jde pomaleji, Pochopíš, že mluvím naprosto vážně.
Zde máš seznam holandských obrazů, určených pro Salon.
Israels: Stařec (kdyby to nebyl rybář, byl by to Thom. Carlyle, autor Francouzské revoluce a Olivera Cromwella, neboť má Carlylovu svéráznou hlavu). Stařec sedí v koutě u ohniště, na němž v šeru ještě teď doutná chatrč s malým okénkem s bílými záclonami. Jeho pes, jenž s ním zestárl, sedí vedle něho, oba starci se na sebe dívají, hledí si navzájem do očí, pes a stařec. A mezitím si muž vytahuje z kapsy u kalhot tabatěrku a v přítmí si nacpává dýmku. Nic jiného, šero, klid, samota obou starců, muže a psa, vzájemná znalost těchto obou, meditace tohoto starce - o čem přemýšlí? To nevím, nemohu to říci - musí to však být hluboké a dlouhé přemýšlení, něco - nevím co- z dávné minulosti tu svítá; to asi dodává tváři její výraz, výraz nyvý, spokojený, oddaný, něco, co připomíná slavný Longfellowův verš, jenž končí: But the thoughts of youth are long, long thoughts (Než mládí se dlouho, dlouho obírá myšlenkou).
Tento Israelsův obraz bych pokládal za protějšek Milletova obrazu "Smrt a drvoštěp". Neznám žádný jiný obraz, jenž by obstál vedle obrazu "Smrt a drvoštěp" a na nějž by se mohl člověk dívat zároveň s tímto, nežli tohoto Israelse; naproti tomu neznám žádný obraz, jenž by se snesl vedle tohoto Israelse nežli Miletův "Smrt a drvoštěp", žádný jiný obraz, jejž by mohl člověk současně vidět. A tak pociťuji neodolatelnou snahu spojovat si v představě tento Israelsův obraz s obrazem Milletovým a navzájem si je doplňovat.
Zdá se mi, že tomu Israelsovi chybí, aby Milletův "Smrt a drvoštěp" visel docela blízko, totiž tento obraz na jednom, onen na jiném konci dlouhého úzkého sálu, ani jediný jiný obraz v této galerii než pouze tyto dva a docela samy. Tento Israels je dočista vynikající a vedle něho nemohl bych vlastně vidět něco jiného, tak mě uchvacuje. A pak tu byl ještě jiný Israels, malý obraz, myslím, s pěti nebo šesti postavičkami, dělnická rodina sedící u stolu.
Je tu také jeden Mauve, velký obraz s pinkou, jež je vlečena na duny; je to mistrovské dílo.
Nikdy jsem neslyšel dobré kázání o resignaci, ba ani jsem si nedovedl dobré představit, vyjma obraz Mauvův a dílo Milletovo. To je resignace, rozumíš, pravý druh, nikoli takový, jako líčí pastoři. Tito koně, tyto ubohé zedřené herky, černé, bílé, hnědé, jak tu stojí trpělivě - oddaně, připraveny s klidnou resignací. Za chvilku musí vléci loď ještě zbytek cesty, práce je už skoro skončena, teď ještě chvíli klidně postávají, ztěžka oddychují, potí se, ale nereptají, neprotestují, nenaříkají si nikomu a na nic, přestože jsou už dlouho venku, od let. Odevzdaně si uvědomují, že jim ještě zbývá trochu života a práce, zítra však musí k pohodnému, que soit, jsou na to připraveny.
V tomto obraze spatřuji úžasně vysokou praktickou mlčenlivou filosofii,zdá se, že říká: "Umět trpět bez nářku je jediná praktická věc, toť velká věda, ta lekce, jíž je třeba se naučit, toť vyřešení problému tohoto života." Zdá se mi, že tento Mauvův obraz je jeden z mála, před nimiž by Millet dlouho postál a pobrukoval si: Tento malíř vložil do toho srdce."
Byly tu ještě jiné obrazy, musím však říci, že jsem se po nich téměř nedíval, neboť tyto dva mi stačily.
Milý Theo!
Jistě jsi dostal moje dopisy a já Ti odpovídám na Tvůj dnešní. Podle Tvého přání jsem ihned poslal T. 10 zl., jež mi ten vážený pán dal tento týden jako zálohu. Zmínil jsem se Ti o zakázce C. M.; událo se to takto: Zdálo se, že C. M., dříve než šel ke mně, hovořil s T., aspoň začal také mluvit o "vydělávání chleba". Najednou mi napadla odpověď, pohotová a, myslím, pádná. Zde viz, co jsem říkal: "Vydělávat chléb, jak to myslíš? Vydělat si chléb nebo si ho zasloužit? Vůbec si ho nezasloužit znamená nebýt hoden chleba, ale to je zločin, každý poctivý člověk je hoden své kůrky - ale poněvadž si ho zásahem osudu nemohu vydělat, přestože si ho zasluhuji, ach, to je neštěstí, a to mé velké neštěstí. - Jestliže mi tedy říkáte: nejsi hoden svého chleba, mám za to, že mě urážíte, jestli mě však celkem správně upozorňujete, že si na něj nevydělám vždycky, poněvadž se mi ho někdy nedostává, co dělat; ale co mi prospěje toto vaše upozorňování, z toho nic nemám, když v tom zůstávám." C. M. pak nadále mlčel o "vydělávání chleba".
Ještě jednou hrozila bouřka, neboť když jsem se náhodou, dovolávaje se výrazu, zmínil o jméně de Grouxově, najednou se mě C. M. optal: "Avšak víš ty též dobře, že s de Grouxovým soukromým životem nebylo všechno jaksepatří?"
Chápeš, že se tu C. M. dotkl citlivého místa a odvážil se na choulostivou cestu. Nemohl jsem přece dopustit, aby se takto hovořilo o dobráku de Grouxovi!
Odpověděl jsem tedy: "Vždycky jsem se domníval, že umělec, který ukazuje lidem své dílo, má právo skrýt v sobě duševní zápas svého vlastního života, jenž bezprostředně osudově souvisí se zvláštními obtížemi, jež přináší tvorba uměleckého díla, ledaže by se s nimi svěřil velmi intimnímu příteli. Od kritika, řekl jsem, je nešetrné, snaží-li se podle soukromého života kritisovat někoho, proti jehož práci nelze nic namítat. De Groux je mistr jako Millet, jako Gavarni." C. M. určitě nepovažoval aspoň Gavarniho za mistra. Vůči jinému nežli vůči C. M. bych se mohl vyjádřit stručněji a jadrněji a říci, že s dílem umělce a jeho soukromým životem je to asi tak, jako s šetinedělkou a dítětem. Na její dítě se zajisté můžete podívat, ale nesmíte jí zvednout košili, abyste viděli, jsou-li na ní nějaké krvavé skvrny. Vůči šestinedělce by to bylo neomalené.
Už jsem se začínal obávat, že by se mohl C. M. na mne kvůli tomu zlobit, na štěstí to však dobře dopadlo.
Abych odvrátil pozornost jinam, vzal jsem mapu s menšími kresbami a skizzami. Zprvu neříkal nic, až jsme došli k malé kresbě, kterou jsem naskizzoval jednou o půlnoci za noční potulky s Breitnerem, totiž pohled na T´Pademoos (židovskou uličku u Nového kostela) z Rašelinového trhu. Příštího rána jsem se do ní pustil znovu perem.
Jules Bakhuizen si také už jednou prohlížel kresbu a ihned poznal to místo. "Mohl bys mi udělat víc těchto pohledů na město?" řekl C. M. - Ovšem, vždyť když jsem se někdy namořil s modelem, pak mě takové věci těší; tu je Vleersteg, de Geest, Rybí trh. - Tak mi jich udělej dvanáct. - Určitě, ale pak uděláme malý obchod a ihned se dohodneme na ceně. Za kresbu této velikosti, tužkou a perem, jsem si stanovil cenu jeden tolar, nezdá se ti to drahé? - Nikoli, odpověděl, ale když se to podaří, prosím ještě o 12 z Amsterodaju, pod podmínkou, že mě pak necháš určit cenu. Vyděláš přitom o něco víc."
Nuže, zdá se mi, že návštěva, proti níž jsem byl poněkud zaujat, neměla špatný průběh.
Poněvadž jsem se přece s Tebou, Theo, dohodl, že Ti všechno vypovím, tak jak mi to vyplyne z pera, líčím Ti tu malou scénu tak, jak se odehrála, abys tak tím lépe, ačkoli nepřítomen, mohl nahlédnout ke mně do atelieru.
Nemohu se dočkat Tvého příjezdu, poněvadž si pak mohu s Tebou ještě vážněji pohovořit, na př. o tom, co se vztahuje k domovu.
Objednávat C. M. je pro mne jakýmsi světýlkem!
Vynasnažím se pečlivě vypracovat kresby a budu usilovat, abych do nich vložil trochu síly! V každém případě je uvidíš a věřím, milý hochu, že takové drobné obchody se dají dělat častěji.
Sběratelé kreseb po 5 francích se najdou. Při jakémsi cviku udělám každý den jednu, a hleď, kdyby se jen trochu dařily, tu máme kůrku chleba a denně zlatku pro model.
Nastává krásná doba dlouhých dnů, kdy buď zrána nebo večer vyrábím "poukázky na polévku", totiž kresby na jídlo a na model, a během dne vážně studuji podle modelu. C. M. je sběratel, kterého jsem teď sám získal, kdoví, zdali se Tobě nepodaří ulovit jiného, a snad T. je třetí, jestliže se vyléčil ze svého káravého pominutí, a pak to může jít ráz naráz. Zítra ráno jdu slídit po motivu pro kresbu pro C. M.
Dnes večer jsem byl v Pulchri, předváděli tam živé obrazy a jakési frašky Tonyho Offermana. Těch bláznivin bych se rád zřekl, nesnáším karikatury a špatný vzduch přeplněných sálů; chtěl jsem však vidět živé obrazy, zejména proto, že jeden byl podle rytiny, kterou jsem daroval Mauvovi - Nikolaas Maes: Chlév v Betlemě. Jiný byl podle Rembrandta, Izák žehná Jakubovi, s nádhernou Rebekou, jež dává pozor, zda se jí lest daří. Nikolaas Maes byl velmi dobrý, pokud jde o světlo a stíny, ba i o barvu - avšak pokud jde o výraz, nestál podle mého mínění ani za zlámaný groš. Výraz rozhodně nebyl vhodný. Jednou jsem to spatřil in natura, nikoli narození Kristovo, ale narození telátka. A ještě zvlášť dobře vím, jaký to mělo výraz. Tehdy stála při tom dívka, bylo to v noci, ve chlévě v Borinagi - hnědá selská tvářička s bílým nočním čepcem. Z útrpnosti nad ubohou krávou měla v očích slzy, když zvíře dostalo bolesti a mělo velké obtíže. Bylo to čisté, posvátné, podivuhodně krásné jako Cerriggio, jako Millet, jako Israels - ach, Theo, proč nepraštíš vším do kouta, brachu, a nestaneš se malířem. Mohl bys, chceš-li. Někdy Ti přece mívám za zlé, že v sobě tajíš zdatného krajináře. Mezi námi budiž řečeno, zdá se mi, že bys zvlášť dobře kreslil březové kmeny a brázdy na poli nebo na strništi a maloval sníh a oblohu atd. Tisknu Ti ruku
zcela Tvůj Vincent.
Milý Theo!
Později jsem uvažoval o tom, že Ti asi musí připadat podivné, když jsi v mém posledním dopise nalezl výrok o věci o níž jsem se dosud nikdy nezmínil, a to výrok tak určitě vyslovený, totiž" Theo, zahoď ten svůj celý krám do kouta a staň se malířem. V Tobě vězí význačný krajinář."
Toto slovo mi snad uklouzlo v okamžiku jakéhosi vášnivého roznícení. To však nevadí, že je to s tím jako s ostatními věcmi, jež si nechávám mimoděk uklouznout buď z rozčilení nebo v okamžiku probuzené vášně. Tak se totiž stává, že potom řeknu věci, jež jsem dávno spolkl, jež pak někdy vybreptnu v hrubé formě. Ale ačkoli bych to v klidnější náladě vyjádřil lepšími slovy nebo si to nechal pro sebe, přece je jisté, že jsem zvlášť v klidnější náladě toho mínění.
Už je to venku, tedy je to venku. Konečně jsem to jednou vyřkl nechtě, bezděky hrubými slovy, enfin - přece víš o mých skrytých myšlenkách. A když jsem Ti psal, že bys měl být, Theo, cosi lepšího než H. G. T. a když jsem dal na srozuměnou, že si vůbec nevážím obchodníků s obrazy, pak to jsou ve skutečnosti věci, jež bych si ovšem mohl nechat pro sebe, ale teď, poněvadž mé mlčení je přerušeno a vyřkl jsem jsem to - ano, teď mluvím též tak dál. Theo, rozhodně nejsem krajinář, a budu-li dělat krajiny, pak v nich bude vždycky něco figurálního.
Přece je, zdá se mi, velmi dobré, že jsou i lidé, kteří jsou v podstatě krajináři. A něco mi našeptává, že Ty bys mohl být takový člověk, aniž to víš. Rovněž mi nedá spát něco jiného; totiž, Theo, zda jsi skutečně rozený obchodník. Kdybych musel dokazovat, co tvrdím, snad bych to popletl a dokazoval bych to nesmyslně. Ať je tomu jakkoli, někdy se nad tím zamysli; netřeba Ti říkat, rozmysli si, dříve než začneš malovat, ale snad se nebudeš na mne zlobit, říkám-li: Do dneška jsi, Theo, svobodný, abys dělal a nedělal, co Ti libo, avšak jakmile uzavřeš s panem Goupilem takovou smlouvu, že slíbíš po celý život zůstat v jejich obchodě, pak už nejsi svobodný člověk. A tak se mi zdá docela možné, že by mohl v životě přijít okamžik, kdy by člověk musel litovat, že je takto zavázán. Bezpochyby řekneš: může nastat okamžik, kdy mnohý lituje, že se stal malířem. Pykají za to ti, kdo z počátku zanedbali poctivé studium a štvou se a pospíchají, aby byli první.
Enfin, muži s příliš rychlým úspěchem mají úspěchu nakrátko, avšak kdo má tolik víry a lásky, že zrovna nalézá potěšení v tom, co ostatní pokládají za nudné, totiž ve studiu anatomie, perspektivy a proporcí, ten vytrvá a vyzrává pomalu, ale jistě.
Když jsem se v peněžní nesnázi na okamžik zapomněl a uvažoval, že budu hledět něco udělat, co by k něčemu vypadalo, tu výsledek byl politování hodný, nedovedl jsem to - a Mauve se právem na mne zlobil a říkal: "Tak to nejde, roztrhej ten brak." Z počátku to znělo krutě, později však jsem to sám roztrhal. Ale když jsem teď začal vážněji kreslit, tu T. dělal poznámky, zlobil se, přehlížel v mých kresbách dobré stránky a horempádem žádal hned prodejné věci.
Zkrátka, z toho zároveň vidíš, že mezi Mauvem a T. je rozdíl. Mauve je tím opravdovější, čím déle a víc člověk o něm přemýšlí; snese T. takovou zkoušku? Doufám, pochybuji však, že by při ní obstál jako Mauve. A jak je to s těmi, kteří jsou z gruntu opravdoví, i když mají někdy něco nepříjemného? Člověk si je oblíbí a stane se s nimi důvěrný; ti, kdo nejsou dost opravdoví, začínají ho nudit. Nemysli si, že přehlížím změnu finančních poměrů, kterou by Ti způsobila změna v Tvé kariéře.
Že jsem se o tom zmínil, k tomu mi zavdal příčinu pocit, že ačkoli vězím až po uši ve finančních nesnázích, nic není poctivějšího nad řemeslo, práci rukou v plném slova smyslu. Kdyby ses stal malířem, podivil by ses mezi jiným, že malování a co s tím souvisí je skutečně dost těžká práce; s fysického stanoviska, nepočítaje v to duševní napětí, trampoty s hlavou, vyžaduje dost vypětí sil, a to den co den. Nuže, pro dnešek už o tom nemluvím, jen řeknu ještě toto: Přijedeš-li do Holandska, rád bych si s Tebou pohovořil nejen půl hodinky, nýbrž na př. celé ráno toliko o praktických věcech, jimiž jsem se přiučil ať už z vlastní zkušenosti nebo od Mauva nebo od jiných, docela tak, jako bych Ti je musel vysvětlovat, aby ses jim naučil. Doufám, že nebudeš mít nic proti tomu, jestliže se budeš toho rána dost nudit. Jen doufám, že během toho nebudeš myslet na "prodej" obrazů, nýbrž na to "jak to udělat." Konečně, uvidíme.
Velmi bych uvítal, kdybys mi mohl koncem tohoto měsíce poslat nějaké peníze. Také doufám, že asi v té době budu mít hotových 12 kreseb pro C. M. Zaplatí-li mi je ihned, vyneslo by mi to 50 zlatých, a přijde-li teď ještě něco k tomu od Tebe, mohl bych se odvážit koupit několik košil a kalhoty, jež velmi, velmi potřebuji, protože košile atd., jež mám, vesměs začínají být ve velmi žalostném stavu, a mám jich jen velmi málo.
Od té doby, co jsem Ti naposled psal, jsem neustále pracoval podle týchž modelů, a jsem rád, že jsem je našel.
Kreslím hlavy; také musím kreslit ruce a nohy, všechno však nejde najednou; je to velmi důležité. Jakmile nastane léto a odpadnou zimní potíže, musím nezbytně tak jako tak dělat nějaké studie aktů. Naprosto ne akademické posice, jednou bych si však přál mít takový nahý model pro kopáče anebo švadlenu, zpředu, zezadu a se strany, abych se naučil skrz oděv vidět a cítit tvary
Avšak nehledám Riberu a zvlášť ne Salvatora Rosu, v těchto se nemohu zhlédnout. Ba ani Decamps mě nenadchne, před jejich obrazy se necítím ve své kůži, nemohu se do nich vmyslet bez pocitu, že něco postrádám a ztrácím. Potom ještě raději Goyu anebo Gavarniho, ačkoli oba říkají "nada", jako by to byl jejich nejvyšší projev. Zdá se mi, že "nada" nevyjadřuje totéž tak přesně, jako výrok Šalomounův" Vanité des vanités, tout est vanité" (marnost nad marnost a všechno je marnost). To mě však neuspokojuje bez pocitu stísněnosti. Enfin, ostatně je příliš pozdě na filosofování vzhledem k tomu, že musím ráno o půl šesté vstát, poněvadž mi truhlář musí udělat nějakou maličkost, dříve než půjde do práce.
Tedy příjemný klid a věř mi, že zmiňuji-li se o Tvém malování, myslím to velmi vážně.
Zcela Tvůj Vincent.
Opět jsem udělal pro C. M. dvě malé kresby, kousek cesty do Scheveningen a pískaře v dunách.
Teď když jsem T. vrátil peníze, obávám se, že nebudu mít dost pro domácího, až přijde koncem března. Proto bych si tuze přál, abys to, co můžeš poslat, poslal ke konci března.
V neděli jsem byl, Theo, zas jednou u de Bocka; nevím proč, avšak po každé, kdykoli k němu přicházím, cítím opět totéž; ten hoch je příliš slabý, ničeho nedosáhne - ledaže by se změnil, ledaže by - ledaže by - myslím, že je trochu vyčerpán, trochu přesycen, že je v něm cosi nesprávného, to mě skličuje, u něho doma je v atmosféře cosi souchotinářského.
Všechno to ovšem neuvidíš na první pohled, a snad málo jeho známých smýšlí o něm tak jaké já.
Enfin. Někdy však udělá hezké věci nikoli bez vznětu a aspoň ne bez půvabu, avšak stačí to?
Je toliko žádoucno, aby dnešní malba byla téměř polním tažením, válečnou výpravou, zápasem nebo vojnou.
(24. března.) V pátek ráno.
Theo!
Poslední dobou jsem se činil s prací a od rána do večera jsem napřažen. Za prvé, kresby pro C. M. jsou hotovy a teď už je má, doufal jsem však, že mi ctěný pán pošle ihned peníze, a teď zrovna neposílá; obávám se, že na to zapomněl, a kdy mi je tedy pošle?
Téměř denně jsem bez ustání kreslil ty malé pohledy na město, a teď z toho nemám nic. Přál bych si, aby T. a ostatní, kteří předstírají, že jsou mi nakloněni anebo že mi chtějí pomoci, jednou se mne též optali na věci, jež mohu dělat, místo aby žádali nemožnosti. Jsem pak tím znechucen, místo abych byl povzbuzen.
Enfin, que soit. Myslel jsem si však, že mi C. M. ihned zaplatí. Kresby určitě nebyly horší než exemplář, podle něhož si je vážený pán objednal, a měl jsem s nimi dost práce, práce za víc než 30 zlatých; kdyby lidé aspoň pochopili, že nic je nic a že dny bez centu v kapse jsou svrchovaně krušné a obtížné, pak by mne, myslím, neodírali o trochu peněz jež od nich přijímám a jež mě v této svízelné době udržují nad vodou, nebo mi nechtěli obměkčit srdce, vyčítajíce mi přitom, že od Tebe něco dostávám.
Pracují-li s napětím, nezasluhuji si potom chléb? Nebo si nezasluhuji prostředky, abych mohl pracovat?
Chtěl bych jen, milý hochu, abys ke mně brzy přijel a uviděl, zdali tě klamu či nikoli.
Blommers se mnou hovořil, abych v Pulchri uspořádal umělecký večer se svou sbírkou dřevorytů podle Herkomera, Franka Halla, Daumiera a j. Velmi rád bych to udělal, stačím nanejvýš na dva večery.
Enfin, ještě se to daří a cítím, že se v práci dostávám kupředu.
Ještě musím rok kreslit, ještě aspoň několik měsíců, až má ruka a pohled nabudou skutečné jistoty, a potom nevidím, že by mi pro příště vůbec stála v cestě nějaká překážka, že bych se nemohl stát pro obchod velmi produktivní. Je jenom v pořádku, že vyžaduji čas několika měsíců. Rychleji to nejde, nebo bych odváděl špatnou práci, a to není třeba, neboť při troše čekání dodám dobrou práci. Byl bych rád, aby ses stal malířem. Můžeš, chceš-li, a nic bys přitom neztratil; naopak, zdá se mi, stal by ses čímsi lepším, než když zůstáváš obchodníkem s obrazy, i kdybys byl nejlepším ze všech obchodníků s obrazy. Abys projevil navenek, co v Tobě vězí, musel by ses ovšem do toho vrhnout s veškerou silou.
V poslední době jsem Ti neposlal žádné kresby, raději teď čekám, až přijedeš, je to lepší. Zabývám se figurami a také pracuji na několika krajinách, t.j. na kresbě zahradnictví zde na Schenkwegu.
Rád bych věděl, od kdy smí někdo umělce nutit nebo se smí pokoušet ho nutit, aby změnil buď své procédé (postup),nebo své pojetí. Pokusy o něco takového považuji za nevhodné, zvlášť když je to někdo jako T., jenž si osobuje nárok na "formu".
Theo, může-li mi něco poslat, udělej to, a každý den, o který to můžeš dříve poslat, je pro mne o den nespokojenosti méně.
Enfin, to znamená pracovat přesto - adieu, piš brzy.
Zcela Tvůj Vincent.
Řekni, Theo, nechceš uvažovat o myšlence, zdali v Tobě nevězí význačný krajinář? Oba se musíme prostě stát malíři, zkrátka a dobře, tím se už uživíme. Pro figury musí být člověk víc tažný vůl nebo mezek, více muž námahy.
O tom, holečku, budeš muset dlouho uvažovat. Peněžní starosti jsou velké, opakuji Ti však, že bys je jako krajinář snáze překonal než já, ačkoli i já se z nich jednou dostanu. Ale Ty mě ještě doženeš, jestliže hned odrazíš od břehu; figurální malba je složitější a jde pomaleji, Pochopíš, že mluvím naprosto vážně.
Zde máš seznam holandských obrazů, určených pro Salon.
Israels: Stařec (kdyby to nebyl rybář, byl by to Thom. Carlyle, autor Francouzské revoluce a Olivera Cromwella, neboť má Carlylovu svéráznou hlavu). Stařec sedí v koutě u ohniště, na němž v šeru ještě teď doutná chatrč s malým okénkem s bílými záclonami. Jeho pes, jenž s ním zestárl, sedí vedle něho, oba starci se na sebe dívají, hledí si navzájem do očí, pes a stařec. A mezitím si muž vytahuje z kapsy u kalhot tabatěrku a v přítmí si nacpává dýmku. Nic jiného, šero, klid, samota obou starců, muže a psa, vzájemná znalost těchto obou, meditace tohoto starce - o čem přemýšlí? To nevím, nemohu to říci - musí to však být hluboké a dlouhé přemýšlení, něco - nevím co- z dávné minulosti tu svítá; to asi dodává tváři její výraz, výraz nyvý, spokojený, oddaný, něco, co připomíná slavný Longfellowův verš, jenž končí: But the thoughts of youth are long, long thoughts (Než mládí se dlouho, dlouho obírá myšlenkou).
Tento Israelsův obraz bych pokládal za protějšek Milletova obrazu "Smrt a drvoštěp". Neznám žádný jiný obraz, jenž by obstál vedle obrazu "Smrt a drvoštěp" a na nějž by se mohl člověk dívat zároveň s tímto, nežli tohoto Israelse; naproti tomu neznám žádný obraz, jenž by se snesl vedle tohoto Israelse nežli Miletův "Smrt a drvoštěp", žádný jiný obraz, jejž by mohl člověk současně vidět. A tak pociťuji neodolatelnou snahu spojovat si v představě tento Israelsův obraz s obrazem Milletovým a navzájem si je doplňovat.
Zdá se mi, že tomu Israelsovi chybí, aby Milletův "Smrt a drvoštěp" visel docela blízko, totiž tento obraz na jednom, onen na jiném konci dlouhého úzkého sálu, ani jediný jiný obraz v této galerii než pouze tyto dva a docela samy. Tento Israels je dočista vynikající a vedle něho nemohl bych vlastně vidět něco jiného, tak mě uchvacuje. A pak tu byl ještě jiný Israels, malý obraz, myslím, s pěti nebo šesti postavičkami, dělnická rodina sedící u stolu.
Je tu také jeden Mauve, velký obraz s pinkou, jež je vlečena na duny; je to mistrovské dílo.
Nikdy jsem neslyšel dobré kázání o resignaci, ba ani jsem si nedovedl dobré představit, vyjma obraz Mauvův a dílo Milletovo. To je resignace, rozumíš, pravý druh, nikoli takový, jako líčí pastoři. Tito koně, tyto ubohé zedřené herky, černé, bílé, hnědé, jak tu stojí trpělivě - oddaně, připraveny s klidnou resignací. Za chvilku musí vléci loď ještě zbytek cesty, práce je už skoro skončena, teď ještě chvíli klidně postávají, ztěžka oddychují, potí se, ale nereptají, neprotestují, nenaříkají si nikomu a na nic, přestože jsou už dlouho venku, od let. Odevzdaně si uvědomují, že jim ještě zbývá trochu života a práce, zítra však musí k pohodnému, que soit, jsou na to připraveny.
V tomto obraze spatřuji úžasně vysokou praktickou mlčenlivou filosofii,zdá se, že říká: "Umět trpět bez nářku je jediná praktická věc, toť velká věda, ta lekce, jíž je třeba se naučit, toť vyřešení problému tohoto života." Zdá se mi, že tento Mauvův obraz je jeden z mála, před nimiž by Millet dlouho postál a pobrukoval si: Tento malíř vložil do toho srdce."
Byly tu ještě jiné obrazy, musím však říci, že jsem se po nich téměř nedíval, neboť tyto dva mi stačily.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)