Vážení a milí návštěvníci blogu
Bylo mi 19 let a bylo to za druhé světové
války. Přijel jsem domů k rodičům na prázdniny, do malého městečka na
Českomoravské vysočině. Bydleli jsme v domku hned u silnice. Asi druhý
nebo třetí den byl pro mne osudný. Po 11. hodině večer mne vzbudil tátův
hlas. "Prosím tě, jdi se podívat na dvůr, cosi se tam děje." Byl jsem v
té době trochu hr. Vstal jsem a ještě rozespalý otevřel dveře. Měsíček
svítil, vítr skučel a cosi obludného po mne hmátlo. Nelenil jsem a co
jsem měl síly, pravačkou udeřil. Zařval jsem. Trefil jsem venkovní
kamenné futro. Za stálého skučení jsem se odpotácel do místnosti. Táta
pronesl pár slov, něco v tom smyslu, že jsem bl-ec a šel se podívat sám.
Objevil ježka, který tam postrkoval ně jakou plechovku. To obludné byl
stín větve stromu. Do rána jsem nespal. Lékař po rentgenu mi dal ruku do
sádry, kterou jsem nosil celé prázdniny. Od té doby miluji ježky, neb
jsem se naučil opatrnosti.
Noční strašidlo
Ve druhé světové válce jsem pravidelně jezdil z Prahy na sobotu a neděli domu k rodičům. Od vlaku to bylo něco přes 7 km, převážně lesem. Do výstupní stanice jsem přijížděl po 11. hod. večer. V té době mi bylo mezi 17 - 20 rokem. Nikdy se mi nic nepřihodilo, až jednou. Byla krásná noc. Svítil měsíček. Já nic zlého netuše jsem asi v polovině cesty vystupoval na malý vršíček. Mlází po stranách pěšiny se tiše chvělo. Viditelnost byla dobrá. Asi 200 metrů pode mnou, protékal pod malou lávkou potůček. Strnul jsem strachem a začal jsem se celý třást. Polil mě studený pot a doslova přikoval na místo. "Strašidlo". Bylo celé černé, hubené, vysoké asi 4 metry. Chvílemi také dlouhé, neb se sval ilo, zase se postavilo a zase svalilo. Něco to také brumlalo, nakřáplým hlasem. Stál jsem tam celou věčnost, asi 5 minut. A chtělo se mi utéct. Tu ze mě strach spadl a začal jsem se hrozně smát. Ona strašná příšera promluvila, několik jadrných a srozumitelných slov. Já ho poznal. Byl to náš nachmelený komeník se žebříkem. Bydlí dva baráky vedle nás. Domů jsme se oba pak dostali dobře.
Ve druhé světové válce jsem pravidelně jezdil z Prahy na sobotu a neděli domu k rodičům. Od vlaku to bylo něco přes 7 km, převážně lesem. Do výstupní stanice jsem přijížděl po 11. hod. večer. V té době mi bylo mezi 17 - 20 rokem. Nikdy se mi nic nepřihodilo, až jednou. Byla krásná noc. Svítil měsíček. Já nic zlého netuše jsem asi v polovině cesty vystupoval na malý vršíček. Mlází po stranách pěšiny se tiše chvělo. Viditelnost byla dobrá. Asi 200 metrů pode mnou, protékal pod malou lávkou potůček. Strnul jsem strachem a začal jsem se celý třást. Polil mě studený pot a doslova přikoval na místo. "Strašidlo". Bylo celé černé, hubené, vysoké asi 4 metry. Chvílemi také dlouhé, neb se sval ilo, zase se postavilo a zase svalilo. Něco to také brumlalo, nakřáplým hlasem. Stál jsem tam celou věčnost, asi 5 minut. A chtělo se mi utéct. Tu ze mě strach spadl a začal jsem se hrozně smát. Ona strašná příšera promluvila, několik jadrných a srozumitelných slov. Já ho poznal. Byl to náš nachmelený komeník se žebříkem. Bydlí dva baráky vedle nás. Domů jsme se oba pak dostali dobře.
Dodatek:
.. prosím, zkusím přidat svoje dva obrázky.. jsou velmi neumělé, oba jsem kreslila, když mi bylo 18 roků, bez předchozích zkušeností, nikdy předtím jsem nekreslila ani nemalovala.. nevěděla jsem, že bych snad mohla.. vždycky jsem si myslela, že dobří malíři a kreslíři se již se svými schopnostmi rodí a během života se pouze zdokonalují.. to až Vincent vah Gogh mě povzbudil, jeho rozhodnutí v dospělém věku stát se malířem, úžasná energie, vytrvalost, práce vložené do snu... teprve tehdy jsem pochopila, že malířem se může stát každý, ale jen ten, kdo je pracovitý, svému snu věrný, a nalézá v něm tvar a barvy své duše.... ten první můj obrázek je pokus o kresbu perem, líbila se mi reprodukce obrazu olejomalby v knížce, tuším holandského malíře, napadlo mě převést ji do perokresby, vzpomínám si, jak moc jsem se soustředila, věděla jsem, že nemohu opravovat, bylo to opravdické dobrodružství,
nesmírně vzrušující, obrázek jsem zkoušela jen na jediný pokus.
Ten druhý je na motivy Michelangelova Dia (Zeus), nu, s tím jsem si dala dost práce, ač tak nevypadá, kreslila ho vícekrát. Ani jeden z mých obrázků nemá uměleckou hodnotu. Dávám je sem jen jako snahu snad více se představit a hlavně, napadlo mě, při přepisování dopisů Vincenta van Gogha do Neznámého města pana Klána, že bych jednou ráda znovu vrátila se ke kreslení, dnes již jsem si sebou více jista než když jsem byla dokonalá naivka... ale možná jí jsem stále ... moc se těším na vše budoucí! :-) ..
