Ryze osobně, jen tak, zamyšlenky

Vlastně, a možná tak trochu ještě dodnes, byla jsem nekonečným snílkem. Věřila, že když si  své sny promítneme do našich životů, do našeho chování, jednání, smýšlení, obydlíme jimi vnitřní představy, formují nás, nabývají na skutečnosti. Mění naše člověčenství, neboť musíme jít víc do hloubky, objevujeme běžně nevídaný, tajemný a zároveň nádherně svobodný svět (pravda, někdy mě jeho samota děsí). Ale učí nás trpělivosti, pokoře, smířlivosti, a věřím, lásce. A pak, to když máme štěstí, a nezáleží za kolik let, přijde zázrak, či dokonce samotný anděl se smiluje, a sen stane se skutečností.

Pokora mi není cizí. Vnímám rozdíl mezi přát si a chtít: O přání mohu snít, přání je touha; chtít znamená rozhodnutí k činu, vědomé směřování, vynaložení úsilí pro dosažení touhy, vysněného přání. Jsem již rozhodnuta.    

Bývám plna emocí, i když je umím již více než-li dřív ovládat; emocí nejen klidných, i bouřlivých. Každodenní život je mým způsobem plynutí v čase na zdejší planetě Zemi, mám ráda jeho divy i překvapení (pokud nebolí). Přála bych si (neboť tentokrát není v mých silách chtít) žít v neustálé radosti, tančit v paprscích zářivého slunce (netančím, a už se asi nikdy nenaučím, strašně se stydím), létat s vánkem tu a tam (ani v letadle či horkovzdušném balónu jsem dosud neletěla), ale i v divokém vichru pocítit sílu a svobodu prapůvodního života. A poté znovu se snést do míst, z nichž lze čerpat moudrost, pokoru a dostatek lásky. Mezi betonovými zdmi (i v přeneseném smyslu) pokoru ani moudrost necítím.

_

https://www.youtube.com/watch?v=W4DTYmmTsyQ

ZAZ - Si

Si j'étais l'amie du bon Dieu,
si je connaissais les prières,
si j'avais les pas d'un géant…
je mettrais du ciel en misère,
toutes les larmes en rivière,
et fleurirais des sables,
je sèmerais des utopies...

Kdybych byla přítelkyní Boha,

kdybych znala modlitby,

kdybych kráčela kroky obra…

spláchla bych z nebe slzy utrpení do řeky,

nechala rozkvést písky,

zasela semínko utopie...

(vybrané části textu písně s volným překladem)

Čimčarara čim /úvaha

Je nekonečno podob,
jak být člověkem.
Ale jen jeden způsob
paradigma štěstí,
nikdy nelhat sám sobě,
zůstat otevřený,
se špetkou humoru.

Mají myšlenky křídla?

Bezpochyby ano,

k pochopení prostoru.
Ale vize jednoho
nepropůjčí křídla jinému,
cožpak tučňák může být orlem?

Jsme každý sám

ve svém údělu,
hledáme-li však cestu,
pak s láskou a trpělivostí,
ne nedůtklivostí,
ta je bránou do země hořkosti,
smutku.

Mají myšlenky křídla? 

Bezpochyby ano,
z otevřeného okna slyším:

čim čimčarara čim

_

Douška. 

Tento text není básní, je úvahou. Už jsem ji tu před několika lety vkládala, před pár dny ji našla a trochu přepracovala. Domnívám se, myšlenkově je stále platná, a tak jsem si dovolila text opětovně vložit. Mnohdy si někteří, sebe nevyjímajíc, myslíme, jak moc jsme otevření. Ale není to pokaždé pravda. Žijeme často v zajetí vlastních zakonzervovaných myšlenek, jež sice pokládáme za správné, ale aniž bychom je neustále konfrontovali s životem a zkušenostmi, přinášejícími další pohledy, o cosi přicházíme. O hlubší skutečnost a souvislosti. O hloubku sdíleného prožitku.

Obrázek není můj, ale v místě, kde nyní pobývám, žije spousta malinkatých vrabčáků, doslova tvoří oživené cvrlikající keře - viděla jsem na vlastní oči několik stromků a živých plotů osazených desítkami těchto drobných ptáků :-)

Děkuji za případné přečtení.

Hel.

Vánoční rozjímání

Duchovno... Jedná se o prastaré slovo, jak jsem se dopátrala, má indoevropský kořen, který v překladu znamená vanout, dýchat. To mi připadá krásné...

K člověku duchovní oblast, spirituální život, psychika, tedy myšlenky, představy, přání a city nepochybně patří. Duchovno vnímám jako schopnost mozku uvažovat o světě vnitřním i vnějším. 

Mnozí z nás, možná úplně všichni, dokážeme ve svých představách vytvořit jedinečný kousek vesmíru, který je jenom náš, je duchovní a velmi osobní. A je tak rozlehlý, kolik vědomostí a svobody umíme do něho vměstnat, tolerance, lásky, porozumění... 

Ruku v ruce s rozumem. 

Jde totiž o to, abychom budovali a posilovali nejen náš spirituální život, ale své reálné jednání a chování, životní praxi řídili v souladu s tím, co nejen cítíme, ale zároveň víme, nebo přinejmenším tušíme, že je historicky prověřené a dobré. I když svět kolem je neustále proměnlivý.



Dovolím si nyní připomenout jeden ze svých starších textů, není tématicky ryze vánoční, přesto v něm jakýsi dotyk duchovna spolu s věčně přítomnou touhou po lásce, jež k vánočnímu času určitě patří,  spatřuji. Šťastné a veselé Vánoce :-)

V ohňostroji létavic započal příběh člověka.

Tak dávno, že si již nikdo nemůžeme vzpomenout.

Cosi věčného v nás od těch dob zbývá.

Jsme temnota i světlo.

Ve dne hledáme smysl života,
s nocí padá jistota,

nelze najít co není!

Je jen víra.

Ukazuje cestu z bezměrné lidské samoty,

kde do ticha zasouvá se ticho,

a sladkobolná píseň zní.

Lidské životy možná neplní zvláštní poslání.
Přesto je krásné žít, je-li přítomna

láska

_

https://www.youtube.com/watch?v=sfCdHQHswS4
Den přeslavný, jest k nám přišel 

https://www.youtube.com/watch?v=nGR2zsyUrjA
Anna Fusek and Ensemble Kavka - Vivaldi/Bach: Concerto for recorder RV 316/BWV 97

Mlčení

znám slovo i mlčení,
jako když vhodím kámen
do studny, neslyším
šplouchnutí


... a někde v mý hlavě, za tou oprýsknutou zdí,
proletí čmelák, vítr šustí po poli,
skleněné hvězdy plují po nebi,
a celý lidský svět...


ztrácím se,
ztrácím,
v tichu rozčeřených hladin,
na špičce nosu promlčený sen...

_

https://www.youtube.com/watch?v=kxvJKf639ZM
"Friend Please" - Twenty One Pilots

Tiše po větru...

Jsou tisíce cest a tisíce stezek,

a nikdo dosud jimi neprošel,

jsou tisíce skrytých ostrovů života.

Nehledám klid, toužím po volnosti,
dosyta chutnat myšlenky,
doušky světla i tmy,
a hlavně... hlavně zapomenout__
zamést hloubku lesa,
rozorat zemi,

obejmout.
          
                                                                                 
Pak někde něco by se mělo chvět,
jak včela
do květu ponořená,
do krve když vpíjí se duha,
a hvězda s hvězdou mlčky šeptá...      

_

https://www.youtube.com/watch?v=RNjrUz1sgxQ
Ancient Nordic Chant    

Největší příběh života

Stýská se mi po čemsi křehkém. Jak vlastně to tehdy bylo?

Nevzpomínám si, kdy jsem spatřila svoji první hvězdu. Vím přesto s určitostí, v tom momentu vše podstatné se rozhodlo. Vnímání reality. Pocit rozptýlení do prostoru. Splynutí s Universem. Touha porozumět, najít počátek. Hledat. Uvnitř sebe. Co leží za hranicemi lidské mysli? Je tam něco?

Pod oblohou zářivých hvězd dotkla se mě věčnost v přítomnosti. Přála jsem si, aby mimo Zemi vesmír pro život nebyl pustý a prázdný. Tušila jsem obtížnosti, toužila v dálavách mlhovin a hvězd najít blízkou duši, přítele. Někoho, s kým bych si mohla rozumět, povídat. Kdo bude znát moje myšlenky, vědět jak vypadám, přesto mě bude respektovat, mít rád. Toužila jsem najít přátelství, něžně krásné a veselé, s porozuměním, vzájemnou úctou, s touhou po dobrodružství. Tajemství světa. Srdce. Až na věky. 

Ano, to je naprosto pravdivé. Přesně tohle jsem cítila. A nejen při pohledu na hvězdnou oblohu, ale i když jsem třeba četla Lovce mamutů. Byla jsem plná touhy po čemsi neposkvrněném a čistém. Uplynulo mnoho let. Nevím, co vnitřního mě nyní nabádá zanechat stopu po sobě, proč si tu vlastně píšu jakýsi deník. Snad abych se mohla opět někdy vrátit ke svým myšlenkám a touhám, připomenout si je. Někdy je důležité se v čase zastavit a podívat se sama na sebe. Jak žiju, jaký je můj život ve světle reality a původních, niterných přání. Tak tedy, podávám zprávu o sobě, i když si myslím, že nikoho zajímat nebude /ale viz výše napsané/. Začala jsem se učit, učím se. Nikdy jsem neměla tu správnou odvahu jít za svým snem. Možná tady je největší pochybení v mém životě. Nedostatek sebedůvěry. Ano, opravdu se nyní učím. Vím, je možné namítnout, že již je pozdě, v mém věku. Ale je to v tuto chvíli to nejlepší, co pro sebe mohu udělat. Chci se vydat ke hvězdám, jako když jsem byla malá holka. Neobejdu se však bez cestovního prostředku! No jasně, bude jím matematika spolu s fyzikou, a zřejmě i angličtina, bez ní mně může zůstat spousta informací utajena. Hm, a bylo by dobré posilovat také fyzickou kondici, cesta bude náročná; chci být skvělá kapitánka. Ano, toužím sestrojit svou vlastní vesmírnou loď, a bude sestávat z vědomostí a znalostí, které mně ukážou směr. Pro začátek svoji výpravu nazvu, nu, napadá mě třeba: Alfa Π. Proč zrovna tak? Protože alfa symbolizuje v náboženském i světském pojetí začátek něčeho, a Π (Pí) zastupuje pro mě tajemné až magické číslo. Ale o tom až v dalším blogu, kde bych zkusila psát o zajímavostech, které jsem dosud přehlížela či vůbec neznala, ať již z matematiky, či později doufám i z fyziky. Dávám si lhůtu. Za 2 roky chci být připravena k bakalářskému studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. To bude můj největší příběh života.  

https://www.mff.cuni.cz/

Liška na měsíci

Měl to být příběh,

žhavé slunce vycházející v dešti,
v údolí hájů navlhlých vůní 

od lidských polibků zatajený dech,

naslouchání liškám na měsíci__

Některé cesty zůstávaj´ nedochozené,
ztracené pro hluboké nadechnutí,
jakési ruiny civilizace...

Ticho sestoupilo

a vyplnilo prostor,

krajina neslyšně odtékala pryč

až vytratila se do nehybnosti,

pár lístků opadlo

jako roztřepené stíny,

zůstala malomocná noc,
lhostejná komukoliv

tam
tam pod hvězdami

_

https://www.youtube.com/watch?v=h3gEkwhdXUE 

Wet Wet Wet - Love Is All Around