18. srpna 83
Milý bratře!
Sotva jsem se vrátil domů, jsem nucen Tě ihned o něco poprosit - prosba, která je bezpochyby jen proto nutná, poněvadž mám, jak uvidíš, stejné úmysly jako Ty - prosba, abys mě příkře neodbyl pro různé záležitosti, které jsme nyní najednou nemohli vyřídit. Neboť potřebuji určitou dobu k rozhodnutí. Mezi námi oběma existuje svazek, který se může ještě upevnit časem a nepřetržitou snahou - ano, je to umění; přece mám veškerou naději, že si přese všechno nadále budeme rozumět.
Obávám se, že co se týče práce, řekl jsem Ti věci, které bych měl jinak říci atd.; mám neurčitý pocit, že jsem Tě musel nějak zarmoutit, neboť když jsi odjížděl, zdálo se mi, že přece mezi námi něco je.
Doufám, že se to vyjasní.
Co se týče práce, bylo mi od té doby, co si vůbec dávám na to víc pozor, pořád jasnější, že výsledek je poněkud hubený.
Znepokojovalo by mě to, kdybych to nepovažoval za něco podobného, co jsem, myslím, rovněž postřehl v prvých pracích tolika mně sympatických osobností, totiž jakýsi přirozený následek námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby překonal počáteční obtíže; ale ohlížím-li se nazpátek po posledních letech, která byla plna trampot, vidím, že toto mám za sebou. A doufám, že nyní, když jsou trampoty překonány, nastává jiné období mé práce.
Toto je celková chyba a bezpodmínečně musí být odstraněna, a proto se musíme hledět chopit prostředku, který nám dopomůže na čas ke klidu. A o to musíme tedy usilovat, jinak zůstane při starém. Jaká je má práce, takový jsem i já sám, a na to musíš poněkud brát ohled. Nevím, myslíš-li si, zdali by bylo lepší nyní vyhledat někoho, jako je na př. Herkomer, Green nebo Small, anebo vyčkat, až se práce a já sám trochu uklidníme. Byl bych pro poslednější; vždyť se snad může ve mně brzy vyjasnit a prozatím bych raději nechtěl hned pobíhat v složitém londýnském obchodním ruchu.
Co se týče jednoho i druhého, o čem jsi hovořil se mnou při svém odjezdu, doufám, že nezapomeneš, že jsi po mnohé stránce, vzhledem k mému oblékání atd., trochu přeháněl. Je-li však tomu skutečně tak, nu, pak jsem ochotně první, kdo uznává svou chybu, ale připadá mi to, jako by to byla stará povídačka víc od dřívějška ohřívaná nežli odůvodněná novým pozorováním - jsem-li venku v polích nebo v atelieru, je to ovšem něco jiného.
Nesmíš na mne zhurta, chceš-li mi tu skutečně něco vysvětlovat.
Letos jsem byl takřka bez jakéhokoli styku.
A o svůj oděv jsem se ovšem také nestaral.
Jde-li jen o to, pak není tak těžké tomu odpomoci, zvlášť nyní, co mám od Tebe nové šaty - že ano.
Ze srdce bych si však přál, aby se o takových slabých stránkách nehovořilo, nýbrž aby se mi raději promíjely.
Stávám-li se proto popudlivý, je to proto, že jsem už o tom musel tolik toho vyslechnout; někdy jsem se oblékal dobře, někdy méně dobře, zkrátka, je to záležitost jako s tím sedlákem, jeho synem a oslem, jejichž morálku, že člověk se může těžko lidem zavděčit, znáš. Od Tebe mě to víc udivilo, nežli dopálilo; vždyť přece víš, kolik už jsem měl kvůli tomu mrzutostí a že se tyto věci staly povídačkou, jež přece nezamlčuje, co také pořád dělám. Nu, v každém případě mám od Tebe nový oblek, a starší, který je přece skutečně též ještě dobrý - tedy prozatím je to vyřízeno a teď už se o tom nebavme. Kéž bych byl už jen trochu dále, takže by se snáze dalo něco prodat, potom bych určitě řekl, obchoduj, o prodej se nechci starat a žiji naprosto mimo tento okruh.
V této chvíli však nemohu ještě bohužel tak mluvit - bez Tvé viny - avšak v našem obapolném zájmu a kvůli drahému klidu prosím Tě o strpení.
Je mi strašně líto, že Ti ztěžuji život - snad se to vyjasní - kdyby ses však rozpakoval, říkám rovnou, pak bych se raději všeho vzdal, než abych chtěl na Tebe uvalit břemeno, které by bylo pro Tebe příliš těžké. Potom bych jel určitě do Londýna, okamžitě, něco hledat, třeba místo nosiče zavazadel a nechám umění, při nejmenším atelier a malování, až nadejdou lepší časy.
Ohlížím-li se po minulosti, vždycky narazím na tytéž osudné body, které mi nejsou zcela jasné, které všechny připadají na měsíc srpen 1881 a únor 1882. Proto také vždycky bezděky jmenuji táž jména. Tomu se asi podivuješ.
Milý bratře, nepovažuj mě za nic jiného, leda za obyčejného malíře, který stojí před obtížemi, a nemysli, že se přihodí něco zvláštního, nastanou-li chmurnější okamžiky.
Chci říci, nepředstavuj si budoucnost ani černě, ani příliš světle. Uděláš dobře, budeš-li víc věřit v šeď.
Sám se o to pokusím a považoval bych za nesmysl, chtěl-li bych od toho upustit.
Mnoho pozdravů.
Zcela Tvůj Vincent.
Co se týče ženy, nepochybuji, že v každém případě pochopíš, že bych se k ní nechtěl příkře chovat.
A pak bych Ti chtěl ještě říci, jak smýšlím o prodeji. Myslím, že by bylo lepší, nežli muset hovořit se sběrateli o našich věcech a vychvalovat nebo vysvětlovat, kdybychom raději pokračovali v práci, až sami zákazníci pocítí, že je vábí. Kdyby se něco nelíbilo nebo bylo odmítnuto, musel by se člověk při nejmenším chovat tak důstojně a klidně, jak je to jen možné.
Velmi se obávám, že kdybych sám zakročil, abych se představil, přineslo by mi to víc škody nežli užitku, a proto jsem si přál zůstat stranou.
Skoro vždycky je mi trapné, musím-li s někým mluvit; nemám z toho strach, ale vím, že dělám nepříjemný dojem.
Možnost to změnit ztroskotává na tom, že by má práce trpěla, kdybych žil jinak. A pracuje-li někdo vytrvale, pak na to později také ještě jednou dojde.
Vezmi si Mesdaga; pravý mastodont nebo hroch - ale jeho obrazy se nicméně prodávají. Nyní ještě nejsem tak daleko, ale ten, kterého tu připomínám, začínal také pozdě, ale pak se čestně, mužně vypracoval na výši, ať to s ním ostatně je jak chce. Na žádný způsob není lenost, že nedělám to či ono, nýbrž abych víc pracoval a zdržoval se všeho, co se přímo netýká mé práce. Nedovedu jinak mluvit.
Kdybych opustil ženu, snad by se zbláznila. Nyní, kdy jsem u ní, nabyla trochu klidu, dost často jsem našel prostředky k uklidnění, když mívala záchvaty nesnesitelné nálady nebo úzkosti, které ji zkrušovaly - během tohoto roku se naučila ovšem chápat, že vpravdě má ve mně přítele, který ji dovede v její slabosti pomoci a který chápe, v čem to vězí; časem se snad docela napraví, jestliže ji především už neláká, co by ji přivádělo zpět do minulosti a co je lépe jí nepřipomínat.
Žádoucí je však odstěhovat se, zároveň však musí být učiněno nějaké úsporné opatření. Říkali jí věci, jako na př., že bych ji kvůli dětem opustil. Tomu tak není, nikdy by to nebylo pro mne příčinou, je to však jedna z věcí, které ji matou a kvůli nimž by si přála, aby děti vůbec nebyla měla.
S ní je to, Theo, tak, že se sice učí, že jí však musím velmi často ukazovat totéž, a tak mě někdy zarmucuje - a přece, když ji někdy napadne říci, co chce a míní - to se stává ovšem zřídka - pak překvapuje, jak je čistá přes svou zkaženost. Zrovna tak, jako by v troskách její duše, jejího srdce a ducha sídlilo ještě něco docela jiného. A v těchto řídkých okamžicích má výraz jako Delacroixova "Mater Dolorosa" nebo jisté hlavy od Ary Scheffera. V to však důvěřuji, a od té doby, co jsem to zas jednou spatřil, vážím si této hloubky a mlčím o jejích nedostatcích.
Doufám, chlapče, že dříve, nežli se vrátíš do města, uvidíš ještě několik krásných západů slunce nad tichou krajinou, daleko od města. Co se týče změny bydliště, vím, že takové by se našlo na více nežli na jednom místě. Jistě však udělejme, co je třeba, s klidem, ještě si o tom napišme.
Sbohem - prožívej ještě příjemné dny a buď jist. že ať přinese budoucnost cokoli, nevzdám se naděje, že příští dny budou klidnější.
Obávám se, že co se týče práce, řekl jsem Ti věci, které bych měl jinak říci atd.; mám neurčitý pocit, že jsem Tě musel nějak zarmoutit, neboť když jsi odjížděl, zdálo se mi, že přece mezi námi něco je.
Doufám, že se to vyjasní.
Co se týče práce, bylo mi od té doby, co si vůbec dávám na to víc pozor, pořád jasnější, že výsledek je poněkud hubený.
Znepokojovalo by mě to, kdybych to nepovažoval za něco podobného, co jsem, myslím, rovněž postřehl v prvých pracích tolika mně sympatických osobností, totiž jakýsi přirozený následek námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby překonal počáteční obtíže; ale ohlížím-li se nazpátek po posledních letech, která byla plna trampot, vidím, že toto mám za sebou. A doufám, že nyní, když jsou trampoty překonány, nastává jiné období mé práce.
Toto je celková chyba a bezpodmínečně musí být odstraněna, a proto se musíme hledět chopit prostředku, který nám dopomůže na čas ke klidu. A o to musíme tedy usilovat, jinak zůstane při starém. Jaká je má práce, takový jsem i já sám, a na to musíš poněkud brát ohled. Nevím, myslíš-li si, zdali by bylo lepší nyní vyhledat někoho, jako je na př. Herkomer, Green nebo Small, anebo vyčkat, až se práce a já sám trochu uklidníme. Byl bych pro poslednější; vždyť se snad může ve mně brzy vyjasnit a prozatím bych raději nechtěl hned pobíhat v složitém londýnském obchodním ruchu.
Co se týče jednoho i druhého, o čem jsi hovořil se mnou při svém odjezdu, doufám, že nezapomeneš, že jsi po mnohé stránce, vzhledem k mému oblékání atd., trochu přeháněl. Je-li však tomu skutečně tak, nu, pak jsem ochotně první, kdo uznává svou chybu, ale připadá mi to, jako by to byla stará povídačka víc od dřívějška ohřívaná nežli odůvodněná novým pozorováním - jsem-li venku v polích nebo v atelieru, je to ovšem něco jiného.
Nesmíš na mne zhurta, chceš-li mi tu skutečně něco vysvětlovat.
Letos jsem byl takřka bez jakéhokoli styku.
A o svůj oděv jsem se ovšem také nestaral.
Jde-li jen o to, pak není tak těžké tomu odpomoci, zvlášť nyní, co mám od Tebe nové šaty - že ano.
Ze srdce bych si však přál, aby se o takových slabých stránkách nehovořilo, nýbrž aby se mi raději promíjely.
Stávám-li se proto popudlivý, je to proto, že jsem už o tom musel tolik toho vyslechnout; někdy jsem se oblékal dobře, někdy méně dobře, zkrátka, je to záležitost jako s tím sedlákem, jeho synem a oslem, jejichž morálku, že člověk se může těžko lidem zavděčit, znáš. Od Tebe mě to víc udivilo, nežli dopálilo; vždyť přece víš, kolik už jsem měl kvůli tomu mrzutostí a že se tyto věci staly povídačkou, jež přece nezamlčuje, co také pořád dělám. Nu, v každém případě mám od Tebe nový oblek, a starší, který je přece skutečně též ještě dobrý - tedy prozatím je to vyřízeno a teď už se o tom nebavme. Kéž bych byl už jen trochu dále, takže by se snáze dalo něco prodat, potom bych určitě řekl, obchoduj, o prodej se nechci starat a žiji naprosto mimo tento okruh.
V této chvíli však nemohu ještě bohužel tak mluvit - bez Tvé viny - avšak v našem obapolném zájmu a kvůli drahému klidu prosím Tě o strpení.
Je mi strašně líto, že Ti ztěžuji život - snad se to vyjasní - kdyby ses však rozpakoval, říkám rovnou, pak bych se raději všeho vzdal, než abych chtěl na Tebe uvalit břemeno, které by bylo pro Tebe příliš těžké. Potom bych jel určitě do Londýna, okamžitě, něco hledat, třeba místo nosiče zavazadel a nechám umění, při nejmenším atelier a malování, až nadejdou lepší časy.
Ohlížím-li se po minulosti, vždycky narazím na tytéž osudné body, které mi nejsou zcela jasné, které všechny připadají na měsíc srpen 1881 a únor 1882. Proto také vždycky bezděky jmenuji táž jména. Tomu se asi podivuješ.
Milý bratře, nepovažuj mě za nic jiného, leda za obyčejného malíře, který stojí před obtížemi, a nemysli, že se přihodí něco zvláštního, nastanou-li chmurnější okamžiky.
Chci říci, nepředstavuj si budoucnost ani černě, ani příliš světle. Uděláš dobře, budeš-li víc věřit v šeď.
Sám se o to pokusím a považoval bych za nesmysl, chtěl-li bych od toho upustit.
Mnoho pozdravů.
Zcela Tvůj Vincent.
Co se týče ženy, nepochybuji, že v každém případě pochopíš, že bych se k ní nechtěl příkře chovat.
A pak bych Ti chtěl ještě říci, jak smýšlím o prodeji. Myslím, že by bylo lepší, nežli muset hovořit se sběrateli o našich věcech a vychvalovat nebo vysvětlovat, kdybychom raději pokračovali v práci, až sami zákazníci pocítí, že je vábí. Kdyby se něco nelíbilo nebo bylo odmítnuto, musel by se člověk při nejmenším chovat tak důstojně a klidně, jak je to jen možné.
Velmi se obávám, že kdybych sám zakročil, abych se představil, přineslo by mi to víc škody nežli užitku, a proto jsem si přál zůstat stranou.
Skoro vždycky je mi trapné, musím-li s někým mluvit; nemám z toho strach, ale vím, že dělám nepříjemný dojem.
Možnost to změnit ztroskotává na tom, že by má práce trpěla, kdybych žil jinak. A pracuje-li někdo vytrvale, pak na to později také ještě jednou dojde.
Vezmi si Mesdaga; pravý mastodont nebo hroch - ale jeho obrazy se nicméně prodávají. Nyní ještě nejsem tak daleko, ale ten, kterého tu připomínám, začínal také pozdě, ale pak se čestně, mužně vypracoval na výši, ať to s ním ostatně je jak chce. Na žádný způsob není lenost, že nedělám to či ono, nýbrž abych víc pracoval a zdržoval se všeho, co se přímo netýká mé práce. Nedovedu jinak mluvit.
Kdybych opustil ženu, snad by se zbláznila. Nyní, kdy jsem u ní, nabyla trochu klidu, dost často jsem našel prostředky k uklidnění, když mívala záchvaty nesnesitelné nálady nebo úzkosti, které ji zkrušovaly - během tohoto roku se naučila ovšem chápat, že vpravdě má ve mně přítele, který ji dovede v její slabosti pomoci a který chápe, v čem to vězí; časem se snad docela napraví, jestliže ji především už neláká, co by ji přivádělo zpět do minulosti a co je lépe jí nepřipomínat.
Žádoucí je však odstěhovat se, zároveň však musí být učiněno nějaké úsporné opatření. Říkali jí věci, jako na př., že bych ji kvůli dětem opustil. Tomu tak není, nikdy by to nebylo pro mne příčinou, je to však jedna z věcí, které ji matou a kvůli nimž by si přála, aby děti vůbec nebyla měla.
S ní je to, Theo, tak, že se sice učí, že jí však musím velmi často ukazovat totéž, a tak mě někdy zarmucuje - a přece, když ji někdy napadne říci, co chce a míní - to se stává ovšem zřídka - pak překvapuje, jak je čistá přes svou zkaženost. Zrovna tak, jako by v troskách její duše, jejího srdce a ducha sídlilo ještě něco docela jiného. A v těchto řídkých okamžicích má výraz jako Delacroixova "Mater Dolorosa" nebo jisté hlavy od Ary Scheffera. V to však důvěřuji, a od té doby, co jsem to zas jednou spatřil, vážím si této hloubky a mlčím o jejích nedostatcích.
Doufám, chlapče, že dříve, nežli se vrátíš do města, uvidíš ještě několik krásných západů slunce nad tichou krajinou, daleko od města. Co se týče změny bydliště, vím, že takové by se našlo na více nežli na jednom místě. Jistě však udělejme, co je třeba, s klidem, ještě si o tom napišme.
Sbohem - prožívej ještě příjemné dny a buď jist. že ať přinese budoucnost cokoli, nevzdám se naděje, že příští dny budou klidnější.
