neděle 13. září 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (182)

18. srpna 83

   Milý bratře!
   Sotva jsem se vrátil domů, jsem nucen Tě ihned o něco poprosit - prosba, která je bezpochyby jen proto nutná, poněvadž mám, jak uvidíš, stejné úmysly jako Ty - prosba, abys mě příkře neodbyl pro různé záležitosti, které jsme nyní najednou nemohli vyřídit. Neboť potřebuji určitou dobu k rozhodnutí. Mezi námi oběma existuje svazek, který se může ještě upevnit časem a nepřetržitou snahou - ano, je to umění; přece mám veškerou naději, že si přese všechno nadále budeme rozumět.
   Obávám se, že co se týče práce, řekl jsem Ti věci, které bych měl jinak říci atd.; mám neurčitý pocit, že jsem Tě musel nějak zarmoutit, neboť když jsi odjížděl, zdálo se mi, že přece mezi námi něco je.
   Doufám, že se to vyjasní.
   Co se týče práce, bylo mi od té doby, co si vůbec dávám na to víc pozor, pořád jasnější, že výsledek je poněkud hubený.
   Znepokojovalo by mě to, kdybych to nepovažoval za něco podobného, co jsem, myslím, rovněž postřehl v prvých pracích tolika mně sympatických osobností, totiž jakýsi přirozený následek námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby překonal počáteční obtíže; ale ohlížím-li se nazpátek po posledních letech, která byla plna trampot, vidím, že toto mám za sebou. A doufám, že nyní, když jsou trampoty překonány, nastává jiné období mé práce.
   Toto je celková chyba a bezpodmínečně musí být odstraněna, a proto se musíme hledět chopit prostředku, který nám dopomůže na čas ke klidu. A o to musíme tedy usilovat, jinak zůstane při starém. Jaká je má práce, takový jsem i já sám, a na to musíš poněkud brát ohled. Nevím, myslíš-li si, zdali by bylo lepší nyní vyhledat někoho, jako je na př. Herkomer, Green nebo Small, anebo vyčkat, až se práce a já sám trochu uklidníme. Byl bych pro poslednější; vždyť se snad může ve mně brzy vyjasnit a prozatím bych raději nechtěl hned pobíhat v složitém londýnském obchodním ruchu.
   Co se týče jednoho i druhého, o čem jsi hovořil se mnou při svém odjezdu, doufám, že nezapomeneš, že jsi po mnohé stránce, vzhledem k mému oblékání atd., trochu přeháněl. Je-li však tomu skutečně tak, nu, pak jsem ochotně první, kdo uznává svou chybu, ale připadá mi to, jako by to byla stará povídačka víc od dřívějška ohřívaná nežli odůvodněná novým pozorováním -  jsem-li venku v polích nebo v atelieru, je to ovšem něco jiného.
   Nesmíš na mne zhurta, chceš-li mi tu skutečně něco vysvětlovat.
   Letos jsem byl takřka bez jakéhokoli styku.
   A o svůj oděv jsem se ovšem také nestaral.
   Jde-li jen o to, pak není tak těžké tomu odpomoci, zvlášť nyní, co mám od Tebe nové šaty - že ano.
   Ze srdce bych si však přál, aby se o takových slabých stránkách nehovořilo, nýbrž aby se mi raději promíjely.
   Stávám-li se proto popudlivý, je to proto, že jsem už o tom musel tolik toho vyslechnout; někdy jsem se oblékal dobře, někdy méně dobře, zkrátka, je to záležitost jako s tím sedlákem, jeho synem a oslem, jejichž morálku, že člověk se může těžko lidem zavděčit, znáš. Od Tebe mě to víc udivilo, nežli dopálilo; vždyť přece víš, kolik už jsem měl kvůli tomu mrzutostí a že se tyto věci staly povídačkou, jež přece nezamlčuje, co také pořád dělám. Nu, v každém případě mám od Tebe nový oblek, a starší, který je přece skutečně též ještě dobrý - tedy prozatím je to vyřízeno a teď už se o tom nebavme. Kéž bych byl už jen trochu dále, takže by se snáze dalo něco prodat, potom bych určitě řekl, obchoduj, o prodej se nechci starat a žiji naprosto mimo tento okruh.
   V této chvíli však nemohu ještě bohužel tak mluvit - bez Tvé viny - avšak v našem obapolném zájmu a kvůli drahému klidu prosím Tě o strpení.
   Je mi strašně líto, že Ti ztěžuji život - snad se to vyjasní - kdyby ses však rozpakoval, říkám rovnou, pak bych se raději všeho vzdal, než abych chtěl na Tebe uvalit břemeno, které by bylo pro Tebe příliš těžké. Potom bych jel určitě do Londýna, okamžitě, něco hledat, třeba místo nosiče zavazadel a nechám umění, při nejmenším atelier a malování, až nadejdou lepší časy.
   Ohlížím-li se po minulosti, vždycky narazím na tytéž osudné body, které mi nejsou zcela jasné, které všechny připadají na měsíc srpen 1881 a únor 1882. Proto také vždycky bezděky jmenuji táž jména. Tomu se asi podivuješ.
   Milý bratře, nepovažuj mě za nic jiného, leda za obyčejného malíře, který stojí před obtížemi, a nemysli, že se přihodí něco zvláštního, nastanou-li chmurnější okamžiky.
   Chci říci, nepředstavuj si budoucnost ani černě, ani příliš světle. Uděláš dobře, budeš-li víc věřit v šeď.
   Sám se o to pokusím a považoval bych za nesmysl, chtěl-li bych od toho upustit.
   Mnoho pozdravů.
                                                   Zcela Tvůj Vincent.

   Co se týče ženy, nepochybuji, že v každém případě pochopíš, že bych se k ní nechtěl příkře chovat.
   A pak bych Ti chtěl ještě říci, jak smýšlím o prodeji. Myslím, že by bylo lepší, nežli muset hovořit se sběrateli o našich věcech a vychvalovat nebo vysvětlovat, kdybychom raději pokračovali v práci, až sami zákazníci pocítí, že je vábí. Kdyby se něco nelíbilo nebo bylo odmítnuto, musel by se člověk při nejmenším chovat tak důstojně a klidně, jak je to jen možné.
   Velmi se obávám, že kdybych sám zakročil, abych se představil, přineslo by mi to víc škody nežli užitku, a proto jsem si přál zůstat stranou.
   Skoro vždycky je mi trapné, musím-li s někým mluvit; nemám z toho strach, ale vím, že dělám nepříjemný dojem.
   Možnost to změnit ztroskotává na tom, že by má práce trpěla, kdybych žil jinak. A pracuje-li někdo vytrvale, pak na to později také ještě jednou dojde.
   Vezmi si Mesdaga; pravý mastodont nebo hroch - ale jeho obrazy se nicméně prodávají. Nyní ještě nejsem tak daleko, ale ten, kterého tu připomínám, začínal také pozdě, ale pak se čestně, mužně vypracoval na výši, ať to s ním ostatně je jak chce. Na žádný způsob není lenost, že nedělám to či ono, nýbrž abych víc pracoval a zdržoval se všeho, co se přímo netýká mé práce. Nedovedu jinak mluvit.
   Kdybych opustil ženu, snad by se zbláznila. Nyní, kdy jsem u ní, nabyla trochu klidu, dost často jsem našel prostředky k uklidnění, když mívala záchvaty nesnesitelné nálady nebo úzkosti, které ji zkrušovaly - během tohoto roku se naučila ovšem chápat, že vpravdě má ve mně přítele, který ji dovede v její slabosti pomoci a který chápe, v čem to vězí; časem se snad docela napraví, jestliže ji především už neláká, co by ji přivádělo zpět do minulosti a co je lépe jí nepřipomínat.
   Žádoucí je však odstěhovat se, zároveň však musí být učiněno nějaké úsporné opatření. Říkali jí věci, jako na př., že bych ji kvůli dětem opustil. Tomu tak není, nikdy by to nebylo pro mne příčinou, je to však jedna z věcí, které ji matou a kvůli nimž by si přála, aby děti vůbec nebyla měla.
   S ní je to, Theo, tak, že se sice učí, že jí však musím velmi často ukazovat totéž, a tak mě někdy zarmucuje - a přece, když ji někdy napadne říci, co chce a míní - to se stává ovšem zřídka - pak překvapuje, jak je čistá přes svou zkaženost. Zrovna tak, jako by v troskách její duše, jejího srdce a ducha sídlilo ještě něco docela jiného. A v těchto řídkých okamžicích má výraz jako Delacroixova "Mater Dolorosa" nebo jisté hlavy od Ary Scheffera. V to však důvěřuji, a od té doby, co jsem to zas jednou spatřil, vážím si této hloubky a mlčím o jejích nedostatcích.
   Doufám, chlapče, že dříve, nežli se vrátíš do města, uvidíš ještě několik krásných západů slunce nad tichou krajinou, daleko od města. Co se týče změny bydliště, vím, že takové by se našlo na více nežli na jednom místě. Jistě však udělejme, co je třeba, s klidem, ještě si o tom napišme.
   Sbohem - prožívej ještě příjemné dny a buď jist. že ať přinese budoucnost cokoli, nevzdám se naděje, že příští dny budou klidnější.   

pondělí 7. září 2015

Frédéric Chopin

Dlouho jsem Vás nepozvala ke společnému poslechu hudby, dnes jsem náhodně vybrala a snad potěší hudba Frédérica Chopina, je v ní tolik něhy, hravosti a krásy...

https://www.youtube.com/watch?v=3KkUAL9HqpY
Murray Perahia plays Frédéric Chopin Etude Op 10 in C Major, No. 1

https://www.youtube.com/watch?v=piL1_M234XE
Murray Perahia plays Frédéric Chopin - Etude Op. 25, no. 5 in E minor

https://www.youtube.com/watch?v=-9L-UldBwqQ
Daniel Barenboim - Nocturne n.20 in C-sharp minor [F. Chopin]


Příjemný poslech a krásný večer :-)


čtvrtek 3. září 2015

Homobloud

Ideály, jež jsme si vysnili, tu jsou pořád,
někde v čase...

                     Tenkrát jsem ještě nerozuměla dospělým hrám,
toužila, myslela a věřila jsem - inu, něžně křehký homobloud,
   že vyřčená slova
   jsou na život a na smrt,
   mají sílu lásky co zažíhá,
   a shoří až s posledním výdechem...

   teď vím, možná jsou pravdivá,
   ale jako pravda, která míjí...







https://www.youtube.com/watch?v=LS7e43qVpbE
Lotte Kestner ~ I Want You


úterý 1. září 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (181)

   Milý Theo!
   Také jinak bych si mohl opatřit to, kvůli čemu bych se chtěl odtud přestěhovat. Potloukaje se včera a předevčírem krajem u Loosduinen, šel jsem také z vesnice až k moři a tam jsem našel nesčetná žitná pole; nejsou sice tak pěkná jako brabantská, ale musí tam být přece též ženci, rozsevači a sběrači klasů, zrovna věci, které mi letos chyběly, kvůli nimž jsem také občas pociťoval touhu po něčem jiném. Nevím, znáš-li ten kraj, nebyl jsem tam v dřívějších letech.
   Namaloval jsem si tam na pobřeží studii. Je tam několik ochranných hrází, a to velmi dobrých, ze zvětralých kamenů a naplavených větví. Tam jsem se tedy usadil a maloval jsem stoupající příliv, až dosahoval tak blízko, že jsem musel sbalit své věci.
   Mezi vesnicí a mořem rostou keře, jejichž zeleň je hluboce bronzově zbarvena, ošlehané mořským větrem a tak svérázné, že si člověk o většině myslí: "Ó, toto je přece ten "Buisson" (Keř). Nyní se tam může jet drahou, dostaneš se na to místo, i když máš zavazadlo nebo musíš vzít domů vlhké studie. Hle, to je malá skizza cesty vedoucí k moři. Na této procházce jsem na Tebe zvlášť živě myslel.
   Duny v okolí města a u Scheveningen pozbyly v posledních desíti letech už mnoho ze své původnosti a rok od roku nabyly jiného, frivolnějšího rázu; nepochybuji, že máš stejný názor. Kdybychom se vrátili o víc nežli deset let, třicet let nebo dokonce čtyřicet a padesát let nazpátek, zastihli bychom dobu, kdy se duny začínaly malovat v pravé podobě. Tehdy vypadaly věci více ruysdaelovsky nežli nyní. Chceš-li vidět něco, co vyvolává Daubignyho či Corotovu náladu, musíš zajít kus dál, tam, kde je země ještě skoro panenská a ještě neukazuje šlépěje lázeňských hostí atd.
   Scheveningen je beze sporu velmi pěkné, ale už dávno tam není panenská příroda - nu, právě tu panenskost jsem nalezl na procházce, o níž jsem Ti vyprávěl. Přibližně taková byla ta kamenná hráz.
   Klid a příroda zřídka ke mně v poslední době tak hovořily.
   Často jsou přímo místa, kde člověk necítí nic z toho, co se nazývá vzdělaným světem, a kde se může člověk od toho všeho docela oprostit, a právě tato místa často potřebuje, aby nabyl klidu.
   Ale Tebe přál bych si mít přece u sebe, poněvadž, myslím, i Ty bys byl měl dojem, jako bychom byli zrovna v takové krajině, jak podle mé představy musilo vypadat Scheveningen v době, kdy se objevovaly první Daubignyho obrazy; shledal jsem, že v této krajině bytuje mohutná síla, chtěl bych říci něco, co povzbuzuje člověka pouštět se do mužných činů.   Bylo by snad pěkné, kdybychom tam někdy spolu zašli, až přijedeš, vzdáleni civilizace, na bílé cestě nic nežli ubohý vozík na lastury a několik keřů, které by se nám jevily jako Ruysdaelův "Keř". 
   Krajina je vesměs velmi prostá, povlovné cesty, zvětralý písečný podklad jenom s několika málo kopečky.
   Kdybychom byli spolu, myslím, že by nás tato krajina přiváděla do takové nálady, že bychom více nezapochybovali, co dělat, nýbrž určitě bychom pocítili, do čeho se musíme pustit.
   Nevím, zdali mě tak dojala náhodná shoda ponuré nálady s okolím nebo zdali i v budoucnu najdu tam tytéž dojmy - ale kdybych zase někdy pocítil potřebu trochu zapomenout na přítomnost a vmyslet se do doby, kdy začínala velká revoluce v umění, jejímiž představiteli jsou Millet, Daubigny, Breton, Troyon a Corot, pak bych se vrátil do těchto míst.
   Přál bych si, abys tam někdy byl - nu, až přijedeš, snad bychom se tam mohli proběhnout, do Loosduinen se přece dost rychle dostaneme drahou, nyní lze jet dokonce až do Naaldwyku.
   Plochá krajina tam za Loosduinen je docela jako něco od Michela, i to opuštěné pobřeží.
   Uvažuji-li v několika našich dopisech z poslední doby méně o budoucnosti nežli o přítomnosti, přece ještě doufám, že se za Tvého pobytu uradíme, že pro Tebe udělám více menších akvarelů jako pokus a snad také menší olejové obrazy.
   Kéž bychom si jen někdy mohli zjednat tolik volnosti pohybu, abych mohl letos bez přestání malovat.
   Tato osamělá procházka daleko do dun mě značně uklidnila, poněvadž jsem měl pocit, jako bych nebyl sám, nýbrž jako bych hovořil s některým ze starých malířů z doby, kdy začínal Daubigny.
   Nedivil bych se, kdybys také nemohl zapomenout na tuto přírodu, až bys tam někdy pobyl.
   Ještě co jsem Ti psal tento dopis, začal jsem akvarel tamější krajiny; na jiný motiv, ochrannou hráz, namaloval jsem studii a teď mám v každém  případě z této procházky upomínku, kterou Ti, až přijedeš, ukáži. A máš-li chuť, zajedem si tam, až přijedeš. Ostatně nejsem ještě zcela v pořádku - může ovšem být, že mám zesláblý žaludek, soudil bych tak z jakési závrati v hlavě atd., a to je tak obtížné, že se naléhavě potřebuji nějak toho zbavit. Avšak dost o tom. - 
   Až sem jsem dopsal včera. Dnes tedy - v pondělí - mohu Ti ohlásit, že v Paříži přijali roztrhanou bankovku a že jsem na ní jen poměrně málo ztratil a obdržel celkem 23 zlatých.
   Nyní si musím s Tebou promluvit o záležitosti, se kterou, doufám, budeš souhlasit. V předešlém dopise jsem Ti říkal, že by bylo podle mého názoru zhola nezodpověditelné, kdybychom platili krámskou cenu, jako by to jinak nešlo, a tak tratili 33,3%, místo abychom se snažili využít ve svůj prospěch barev za cenu netto. Ale poněvadž jsi mi na to neodpověděl, myslel jsem, že snad není možné na jméno G.& Co. opatřit něco, co je spíš určeno pro soukromý účel, a proto jsem nyní udělal kroky - které jsem ostatně už dříve podnikl - abych toho dosáhl a nemusil Tě s tím obtěžovat; doufám jen, že proboha nepochybuješ, že je to praktické. Víš, že učím jednoho zeměměřiče - jeho otec je drogista a obchoduje s barvami, je Paillardovým zástupcem a dodává m.j. Mauvovi.
   Za vyučování jeho syna nikdy jsem nic nedostal, nicméně mě jeho otec často ujišťoval svou úslužností. A nato jsem se tedy toho také chopil, a proto jsem mu jednou řekl, že má nepochybně mezi svými zásobami značný počet tub, které nejdou na odbyt.
   Tyto bych však mohl potřebovat a převzal bych je od Paillarda za cenu netto s předpokladem, že by mi v budoucnu dodával za týchž podmínek i tuby, které jdou na odbyt.
   Nejprve se rozpakoval, ale pak si jednou prohlédl zásoby a konečně jsem s ním uzavřel dohodu, jak se o ní shora zmiňuji.
   Přebírám od něho skoro 300 tub, mezi nimi na př. rozmanité karmíny a ultramariny za méně nežli cenu netto (partie o 10.- fr méně, cena netto Paillardových barev obnáší přes 50.- fr); těchto 300 kusů mě tedy stojí 40 fr. Zato mám i právo objednat si u Paillarda za cenu netto příště všechno, co potřebuji v barvách, takže získávám 33,3%. A tento rabat 33,3% nemám jen na olejových barvách, nýbrž i na vodových.
   Až sem přijedeš, mohli bychom si o tom ještě promluvit. Samozřejmě ani řeči o tom, že si musím najednou vzít 300 tub nebo je zaplatit, nýbrž v libovolných termínech - na př. měsíčně. Ale mám z toho radost, poněvadž 33,3% něco znamená, a pak je to natrvalo!
   Takto budu moci spíš pokračovat v malování. Dnes jsem si koupil polní stojan a plátno k malování, to první je příjemné, poněvadž pracuji-li venku, tak se neumažu. jako když pracuji vkleče.
   Nyní mám hotovo sedm akvarelových studií - krajin - z letošního léta. 
   Za peníze, které jsi mi poslal, opatřil jsem si posilující věci, však nemám mnoho chuti, poněvadž žaludek dobře nepracuje, a obávám se, že nějaký čas potrvá, nežli to pomine.
   Budu rád, až přijedeš, poněvadž to bude, myslím, dobré kvůli mnoha věcem. Bylo by však dobře, kdybys mi mohl něco poslat k prvnímu srpnu. Rozhodně jsem rád, že v té době, kdy přijedeš, budu mít několik namalovaných studií.
   Mám model - selského chlapce, který tu bydlí v sousedství - s nímž jsem se už dohovořil o studiích, které chci namalovat.
   Mohl by zařídit. že by šel se mnou časně zrána docela do plenéru, na př. do dun.
   Sbohem, přeji Ti všechno dobré a posílám Ti mnoho pozdravů.
                                                  Zcela Tvůj Vincent.
 
  

neděle 16. srpna 2015

Vincent van Gogh, Dopisy (180)

   Milý Theo!
   Dnes ráno ke mně přišel muž, který mi spravoval před třemi týdny lampu a od něhož jsem zároveň koupil jakési hliněné nádobí, které mi sám vnutil. Vyčítal mi, a to s notným rámusem, proklínáním a nadávkami, že jsem nedávno zaplatil jeho sousedovi a jemu ne. Povídám mu, že mu zaplatím, až dostanu peníze, ale v této chvíli že nemám - a to byl olej do ohně. Žádám ho, aby odešel a konečně ho strkám ze dveří, ale on bezpochyby právě na to čekal; popadl mě za límec a mrštil mnou o zeď, takže jsem se jak dlouhý tak široký složil na podlahu.
   Z toho můžeš vidět, s jakými patáliemi musí člověk bojovat. Takové chlapisko je silnější než já, že ano - ale lidé se neostýchají. Nu, a takoví jsou všichni drobní kramáři atd., s nimiž má člověk co dělat kvůli všedním potřebám. Přicházejí, i když je nevoláš, a žadoní o zakázku, i když člověk chodí k jinému - musí-li je však potom člověk nechat čekat na zaplacení někdy déle nežli osm dní, pak je z toho hádka a spor. Nu, už jsou takoví, a co lze konečně proti tomu namítat - věru i oni sami jsou někdy v úzkých. Uvědomuji Tě o tomto případu, abych Ti ukázal, jak nutně potřebuji vydělat trochu peněz.
   Když jsem chodil do Scheveningen, musel jsem opět nechat několik lidí čekat.
   Mám poněkud starost, bratře, a dost mrzutostí a námahy. Toužebně čekám na Tvůj příjezd, poněvadž bych si přál rozhodnout, mám-li se přestěhovat či nemá. Abych s e tu mohl zdržet, musel bych trochu víc vydělávat - to málo, jež mi schází, činí mi tu život neudržitelný. Ostatně přesto se mi práce daří, neboť veškeré patálie nemohou mi ani ubírat k ní chuti, ani způsobit, abych přece to či ono neuskutečnil.
   U de Bocka stojí dvě malé mariny, jedna s rozbouřeným a druhá s klidným mořem - žánr, v jakém bych chtěl neobyčejně rád pracovat. Včera jsem dělal selské obydlí s červenou střechou a vysokými stromy.
   Malování figurálních studií by mi teď, myslím, prospělo kvůli mnoha věcem; začal jsem je s chlapcem v brambořišti a s jiným v zahradě u tyčkového plotu. Musel bych se toho však chopit energicky. Událost z dnešního rána mi ukazuje, že je mou povinností nějak to zařídit - musím se omezit v bydlení, asi tak, že bych přesídlil do malé vesnice, kdybych tu neměl naději na trochu větší volnost pohybu. Atelier je tu jinak dost praktický, a není tu nouze o pěkné motivy. Všude také není moře. 
   Je pravda, že se necítím dost silný, jak jsem ti říkal - nyní se dostavily bolesti mezi lopatkami a na bederních obratlích; někdy to mívám častěji, vím však ze zkušenosti, že potom musí být člověk poněkud opatrný, neboť jinak zeslábne a nemůže se z toho tak lehce znova zotavit.
   Skoro se toho vzdávám. Moje poměry byly v poslední době příliš tísnivé, a plán, naklonit si opět tvrdošíjnou rozumnou prací přátele z dřívějška, se mi zhatil.
   Theo, snad by bylo dobře, kdybychom si někdy pohovořili o určité záležitosti - neříkám, že by se o ní muselo zrovna teď hovořit, ale mohly by nastat chmurnější dny a pro tento případ bych se chtěl s Tebou dohodnout.
   Moje studie a všechno, co je v atelieru rozpracováno, je zcela Tvým vlastnictvím.
   V této chvíli - opakuji - není třeba ještě o tom hovořit, ale co nevidět, na př. pro neplacení daní, přece by snad někdo chtěl věci prodat, a pro tento případ bych si přál odstranit práce do bezpečí a z domu. Jde o mé studie, které bych mohl při pozdějších pracích těžko postrádat, o věci s nimiž jsem se hodně namořil. 
   V naší ulici není až dodnes jediný člověk, který by platil daně; přesto však byly všem vyměřeny různé poplatky, i mně, dvakrát ke mně přišla odhadní komise; ukázal jsem jim jenom čtyři kuchyňské židle a nenatřený stůl a řekl jsem jim že bych podle zákona nemohl být tak vysoko odhadnut. A až by našli u nějakého malíře koberce, klavíry, starožitnosti atd., pak by nikoli neprávem zapsali takového muže jako schopného placení, u mne však nejsou žádné luxusní předměty, ale děti, u mne tedy nemají co brát.
   Nato mi poslali upomínku; nestaral jsem se však o to, a když zase jednou ke mně přišli, řekl jsem jim, že je marné ji posílat, poněvadž jsem si s ní jednoduše zapálil dýmku. Nemám nic a mé čtyři židle, můj stůl atd. by nic nevynesly; nové nestály tolik, kolik mi chtěli vyměřit.
   Od té doby mě nechali tedy na pokoji, teď je to už několik měsíců; a ostatní lidé v naší ulici také neplatí. Ale poněvadž už o tom hovoříme, přál jsem si vědět, kde bych si mohl ukrýt do bezpečí studie, kdyby toho bylo třeba. Nu, snad bych je mohl odnést k v.d.Weelovi nebo k někomu jinému, rovněž malířské potřeby.
   Ještě pořád mám určitou naději, že najdeš věci, až přijdeš do atelieru, pro něž se snad přece sežene sběratel, i když nemají valnou obchodní cenu. Hotových prací je dost.
   V podstatě jsem přese všechno nepocítil zbabělost; naopak mohu souhlasit s tím, co jsem nedávno četl v Zolovi: "Platím-li nyní něco, je to proto, že jsem sám a že nenávidím neomalence, slabochy, cyniky, posměváčky, blbce a hlupáky." Ale nehledě k tomu je přece zcela možné, že zůstanu-li tu, nebudu moci čelit obléhání. Právě proto, že je to všechno ještě v začátcích, už nyní Ti o tom píši. Nejlepší východisko by snad bylo, zkusit to s levnějším bydlením.
   V.d.Weele obdržel za obraz stříbrnou medaili; dvojnásob a trojnásob si ji zasloužil; těší mě, že ji dostal.
   Mnoho jsem se napřemýšlel o v.d.Weelově obrazu, poněvadž jsem ho viděl částečně vznikat a často jsem s ním o něm hovořil a hned jsem byl pro něj zaujat.
   Jsem přesvědčen, Theo, že i já při pravidelné a klidné soustavné práci později budu moci také jednou něco takového udělat.
   Ale to bych musel v každém případě prodělat ještě období tvrdošíjného malování, a proto bych nesměl být bez prostředků; myslím však, že bude obtížné si je opatřit.
   V.d.Weele to dělá tak, že polovinu svého času obětuje věcem, které nedělá pro svou zálibu, ty mu však umožňují zaplňovat si skřínku na barvy a jíst atd. Kdyby se snad mezi mými pracemi našel kus, který by lidé chtěli mít, snad by se mi to potom také podařilo.
   Nezáleželo by mi tak na samém prodeji, jen kdyby to bylo nutné kvůli další práci; bez obalu Ti říkám, že se v praxi uplatňuje jen málo z myšlenek o umění, které jsem si osvojil v období u Goupila; můj vkus ovšem zůstal stejný. Díla nevznikají tak, jak si to představuje obchodník - život malíře je jiný, studium je jiné. Přestože bych sotva mohl říci o tom něco určitého, věřím nyní výroku Daubighyho: "Nevážím si víc obrazů, které mi nejvíc vynášejí." Kdybych to však byl slyšel, když jsem byl u G.&Co., myslel bych, že to řekl jen tak ze zvyku to říkat. Sbohem chlapče, jsem v tísni, a co Ti píši o dnešní ranní půtce, může Ti dokázat, že lidé nejsou ke mně příliš shovívaví. Kdyby nosil člověk cylindr a nevím co ještě víc, bezpochyby by se spíš drželi v určité vzdálenosti. Vůči těmto věcem je člověk přece poněkud nedůtklivý a podobná věc je nepříjemná.
   Nu, přál bych si, kdyby se mezi pracemi našlo něco, co by mi mohlo zjednat trochu volnosti pohybu. Sbohem, piš brzy, toužím po tom.
                                                                  Zcela Tvůj Vincent.

S menší sklíčeností bych hleděl do budoucna, kdybych byl méně neobratný ve styku s lidmi. Bez Tebe bych prostě nemohl nalézt kupce, zatím co se mi to s Tvou pomocí ponenáhlu podaří. A činíme-li se, seč jsme, půjde to a udržíme se na povrchu - ovšem musíme držet pohromadě. Teď však potřebuji, abychom se někdy spolu sešli a společně rozvážili, oč musíme usilovat.
   Občas se sice bavím s de Bockem a s jinými malíři, nehovořím však s nimi o těchto věcech tak jako s někým, jemuž zcela důvěřuji; je hodně věcí, o nichž nemusí vědět.
   Nu, takové věci, jako tu malou příhodu z dnešního rána, nepokládám ovšem za moc závažnou, ale při styku s mnoha nepříjemnostmi, které přicházejí zvenčí, přece člověk pociťuje potřebu - aby někdy mohl na všechno zapomenout - pohovořit si občas s někým, kdo naprosto chápe naše záležitosti a projevuje s nimi soucit.
   Při těch všedních stycích si počínám tak, že se zkrátka probíjím, zatím co si soukromé záležitosti nechávám pro sebe. Má-li však člověk trochu citu, pak mu nestačí tyto všední styky; potom hledá opravdové přátelství a důvěru.Právě proto, že mé tělo začíná podléhat, že cítím, jak mi ubývá síly snášet trampoty, říkám Ti přímo, že potřebuji zase jednou být s Tebou pohromadě a shledat se s Tebou.
   Letos jsem bojoval, jen abych si mohl udržet atelier - soustavná práce se mi někdy stávala strašně obtížnou. A nyní si musím obnovit sílu.
   Napiš mi, jde-li to nějak - a ono to půjde - v mezidobí, nežli se spolu uvidíme. Musím pokračovat v práci, často mě však přemáhá pocit únavy, celkové slabosti - následek příliš velké námahy - který se pořád opakuje a proti němuž musím něco dělat, neboť jinak by to bylo stále horší.
   Něco podobného bych neřekl de Bockovi nebo někomu jinému - ale Tobě dost důvěřuji, abych Ti to mohl říci. Nyní je prostě má síla poněkud vyčerpaná, poněvadž jsem jí víc vyplýtval, nežli mohu postrádat - že bych však proto ztratil odvahu anebo že bych se chtěl něčeho vzdát, o tom nemůže být řeči.
   Všechno celkem záleží na tom, že si budeme nadále rozumět a že si udržíme opravdu vřelé přátelství. Přijde-li potom nějaké neštěstí, budeme mu vzdorovat - ale, bratře, zůstaňme si navzájem věrni.
   Já přitom získávám všechno, neboť bez Tebe bych to nemohl až dodnes vydržet - Ty přitom nezískáváš nic, leda pocit, že jsi někomu dopomohl ke kariéře, která by mu byla bez Tvé pomoci odepřena. A později - nu, kdoví, co takto ještě někdy spolu uskutečníme. Abych mohl dobře malovat, budu se ovšem muset ještě nějakou dobu trápit, ale až uvidíš studie, přece, myslím, uznáš, že to není nesmysl.
   Že Ti nyní tak často píši o nedostatku peněz, nu, to proto, že je jich naléhavě třeba. Člověk nesmí příliš tělesně slábnout a jeho cit nesmí být příliš pokořován. Horší-li se to a jestliže mě příliš pálí půda pod nohama, je mou povinností uvažovat, zdali by se nedaly poměry trochu snesitelně upravit.

  
 

sobota 8. srpna 2015

Svobodná vůle - zamyšlení

Co je svobodná vůle?

Má úvaha plyne z poznání, že lidé jsou v nejzákladnějších potřebách na roveň se zvířaty. Mají zvířata svobodnou vůli? Zdá se, že z jistého pohledu ano. V přirozených podmínkách jednají v souladu s evolučně vyvinutými pudy. Nemohou být tedy vědomě v protikladu se svým konáním. A právě tak i lidé, když převládá jejich primitivní - základní složka osobnosti (například nadměrné libido, agresivita, strach). Je toto však projev skutečné svobodné vůle? Nebo jen pudové jednání, jehož prostřednictvím uspokojujeme potřeby, odvracíme vážná, leckdy i jen zdánlivá nebezpečí? Napadlo mě, že svobodnou vůlí by mohl být nazýván proces rozhodování, kdy člověk se rozhoduje vědomě podle morálky, neubližování, ideálů, tedy dle hodnotového systému, a tím se odpoutává od živočišného bytí a vytváří Nový svět. Svobodná vůle je reálnou volbou související s vírou (nemyslím nyní v Boha) a s přesvědčením, poznáním, pro které stojí za to napřít svoje síly. Svobodná vůle je Cesta, a čím svobodnější je člověk, tím jeho cesta je silnější. 


Svobodná vůle je vzpoura proti chaosu a proti samotné Přírodě! 

Vím, téma je mnohem hlubší, a mně nepřísluší bez znalostí o něm diskutovat. K této samostatné úvaze mě dovedl blog profesora pana P. Klána, jehož jsem občasnou čtenářkou, a především pak pod článkem jeho zajímavý komentář o duchovní přírodě, z následujícího odkazu:

http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=25510 
Gravitační chvění


Pěkný den.

středa 5. srpna 2015

Na zastávce

Po kotníky zabořená
do žulových kostek
jako strom, nohy jako kořeny,
šaty v barvě hlíny.
Slunce bíle žhne
a zmrzlinář pod lípami tvaruje siluety polární krajiny,
pistáciové lišejníky,
mrazovou poušť vanilky, iglú z kokosových vloček.
V sousedství zaručeně v rohlíku párky bez střívek.
Nad převislým muškátem protějšího okna mžourají kočičí oči.
V propadlišti ulice s halasným skřípotem projíždí čas,
neviditelný,
jednou před a vzápětí potom.
Tu a tam lidé, skloněni nad mobily v písmenkové džungli zpráv,
slova kroutí hlasy,
fráze s prosvítající pravdou alabastrových soch.
Nevyřčené nesplněné ideály,
kamenné město bez mamutů s všudypřítomnou sítí.
Realita zasunutá do stojaté nečinnosti.

     Tramvaj přijíždí, mohu jet
                            
                                                               jinam... ?