19. listopadu 1881
Nejmilejší bratře!
Právě jsem dostal od tebe dopis. Srdečný dík za tvé sympatie, srdečný dík za "trochu peněz na cestu" a srdečný dík za Tvé mínění o kresbách, i když je příznivější než zasluhuji. Pokračuj v kritice mé práce a neboj se, že se mne dotkneš svými poznámkami, takové zranění budu pokládat za důkazy sympatie, jež má tisíckrát větší cenu než lichocení. Píšeš o praktických věcech; musím se od Tebe naučit stát se praktickým, musíš mi tedy více číst levity; neboť se nevzpírám polepšit se, a opravdu je mi třeba nápravy!
Ještě nikdy jsem, myslím, nepřijal peníze s větší vděčností než tu poukázku od Tebe; neboť bylo pro mne nesnesitelné pomyšlení, že bych nemohl jet, kdyby to muselo být, avšak teď si jsem aspoň jist, že bitva může být vybojována. Už dávno bych to byl udělal, kdybych byl měl v kapse zlaťák. Musím však mít jistotu, že bude také doma, když přijedu. Nyní si vytrvale dopisuji s naší sestřičkou W., jež stojí na stráži a uvědomí mě. "Ona" totiž odjíždí do Haarlemu a od W. se dozvím, kdy se "ona" vrátí do Amsterodamu.
Nuže uvidíme, jak bude dál.
Máš-li snad také milostnou historii, pak se otevřeně přiznej a důvěřuj mé diskretnosti.
Kdybych nebyl "one who has been down", nýbrž naopak někdo, kdo měl vždycky pevnou půdu pod nohama, pak bych nebyl pro Tebe ničím; ježto jsem však už byl v této hluboké mysteriosní studni hoře, je tu stín možnosti, že Ti mohu při nahodilé srdeční záležitosti říci něco užitečného.
S kresbami a praktickými věcmi se přicházím k Tobě léčit, kdoví, zdali zas já nemohu Ti něčím prospět, pokud jde o svízele v lásce.
Co se mne týče, velmi si vážím otce Micheleta. Určitě si jednou přečti "Láska a žena", a můžeš-li dostat, "Moje žena a já" jako i "Naši sousedé" od Beecher Stoweové, nebo "Jane Eyre" a "Shirley" od Currera Bella.
Ty Ti mohou říci mnohem víc a mnohem jasnější věci nežli já dnes. Muži a ženy, o nichž lze myslet, že stojí na vrcholu moderního vývoje, jako na př. Michelet a Beecher Stoweová, Carlyle a George Eliot a tolik jiných, volají k nám: "Člověče, jenž máš srdce v těle, pomoz nám, ať jsi kdokoli, vytvořit cosi skutečného, cosi trvalého, cosi opravdového; rozhodni se pro nějaké povolání a miluj ženu!
Ať je tvé povolání moderní a v ženě vytvoř svobodou moderní duši, osvoboď ji od hanebných předsudků, jež ji poutají.
Nepochybuj o boží pomoci, když děláš, co z vůle boží máš dělat; neboť Bůh chce, aby se v dnešní době změnil svět proměnou mravů, obnovující silou světla a plamenem věčné lásky.
Tímto prostředkem dojdeš sám cíle a budeš zároveň působit na své okolí dobrým vlivem, větším nebo menším podle svých poměrů."
Hle, domnívám se, že tato Micheletova slova platí všeobecně.
Nyní stojíme jako dospělí lidé, jako vojáci v šiku našeho pokolení.
Nepatříme tam, kam náležejí otec s matkou a strýcem S., musíme zůstat více věrni modernímu nežli starému. Ohlížet se po starém je neblahé. Když nám staří nerozumějí, nesmí nás to vyšinout z kolejí a musíme i proti jejich vůli jít svou cestou. Později sami řeknou: "Ano, přece jste měli pravdu!" Ačkoli si teď snad myslíš, že jsem v něčem více méně důkladnější, tedy přece shledáš, že v tisíci jiných věcech jsem velmi hloupý a zaostalý; v tomto rychlém, uspěchaném moderním životě se stáváme tak jednostranní. Ale pochybovali bychom, Ty nebo já, kdybychom se měli ucházet o dívku, pochybovali bychom, že nakonec přece budeme mít úspěch? Je to věru opovážlivost, když si je člověk jist svou věcí, přece však smím věřit, že můj duševní zápas není marný a já ho chci svést, chci ho vybojovat bez ohledu na veškerou svou slabost a chyby tak dobře a tak špatně, jak dovedu.
Jestliže devětadevadesátkrát padnu, po sté opět vstanu! A co kdo žvaní "o existenčních prostředcích", jako bych žádné neměl! Kdepak je umělec, který by se byl nesoužil a neplahočil, aby si zajistil pevnou půdu pod nohama? A od které doby nemůže nic vydělat někdo, kdo má malířskou pěst?
Opět jsem začal kreslit kopáče, jenž vybírá na poli brambory. Trochu víc jsem si tu však všiml okolí, lesa v pozadí s pruhem oblohy.
Jak je pole krásné, milý hochu!
Jakmile víc vydělám a budu moci víc věnovat na modely, uvidíš, že udělám ještě zcela jiné věci!
Ale pro modely je to také těžká práce, tomu věř, tím víc, když ty, jichž používám, nejsou modely z povolání - ostatně proto jsou snad mnohem lepší!
Máš-li příležitost rozehřát někoho pro mou věc, domnívám se, že můžeš o mně pomalu již otevřeně hovořit. Abych mohl dodávat lepší práci, musím postupně stále víc a víc vydávat za modely. Teď platím za den 20, 25 či 30 centů, to však nemohu dělat každý den; vlastně to nestačí. A mohl bych rychleji dělat pokroky, kdybych víc vydával.
Teď v zimě budu moci málo pracovat venku s modelem, ale doma jistě; to je též pěkné. Srdečný dík za "trochu peněz na cestu", slyšíš, milý hochu! Jsi velmi hodný a velmi laskavý!
Přijmi v duchu upřímný stisk ruky a věř mi.
Zcela Tvůj Vincent.
Etten, 23. listopadu 1881.
Nejmilejší bratře!
Jsem opravdu rád, žes otci a matce o tom i onom napsal. Zdá se mi, že nic jiného nemůže tak dobře působit - aspoň postupně. Dojista pochopíš, že nejsem takový člověk, abych rodičům nějakým způsobem svévolně ubližoval. Jestliže musím dělat, co se jim nelíbí a co je často neprávem zarmucuje, pak mi to samo působí mnoho starostí.
Nemysli si však, že nedávná politováníhodná scéna byla vyvolána jen z rozčilení. Bohužel už tehdy, když jsem prohlásil, že nechci dále studovat v Amsterodamu, a později, když jsem odepřel dělat v Borinagi, co tam ode mne žádali kazatelé, už tehdy řekl otec cosi takového. Mezi otcem a mnou je tedy dlouhotrvající a hluboce zakořeněné nedorozumění, jež, myslím, nemůže být docela usmířeno. Dojista se však můžeme navzájem respektovat i při naprosto se rozcházejících, ba někdy protichůdných pocitech, poněvadž, nehledíc k tomu, v mnohých věcech se vlastně shodujeme. - - -
Nedívám se tudíž na otce jako na nepřítele, nýbrž jako na přítele, jenž by daleko víc mohl být mým přítelem, kdyby se míň obával, že bych ho mohl "infikovat francouzským poblouzněním".
Co se týče "daného případu", tak nazývá strýc S. to, co se přihodilo mezi X a mnou, musím Ti ještě říci, že jsem se odvážil na zmíněného pana S. zaútočit doporučeným dopisem, poněvadž jsem se obával, že nedoporučené dopisy nemají účel. Tento si musí dojista přečíst, a snažil jsem se v něm upozornit Jeho Veledůstojnost na rozličné věci, na něž se rozpomene a o nichž, obávám se, nebude chtít nic vědět. Je to nediplomatický, velmi odvážný dopis, který však, o tom jsem přesvědčen, aspoň na Jeho Veledůstojnost zapůsobí. -
Jsem však nadmíru napjat a jsem připraven sám se rozjet do Amsterodamu; poněvadž je však cesta drahá, nemíním plýtvat svými prachy, a cesta do Amsterodamu je mou reservou, jestliže můj dopis nic nevyřídí.
Víš-li, že strýc S. je skutečně velmi zdatný člověk a vlastně umělec? Jeho knihy jsou velmi dobré a svědčí o hlubokém citu. Ještě letos v létě jsem četl malé dílo, jež právě vydal, o "malých prorocích" a o několika jiných, poměrně málo čítaných knihách bible. Mám tedy dokonce naději, že po nějakém čase vznikne mezi Jeho Veledůstojností a mnou trochu víc sympatie, než tomu bylo dosud.
Dopis, jejž jsem od něho obdržel před několika měsíci, nebyl napsán nesympaticky nebo v rozčilení, pouze jeho řeč je velmi určitá: "To "ne" je rozhodující. Teprve když jsem bez ohledu na tento dopis přece pokračoval v dopisování X., domníval se, že mi to bude muset zabrzdit, na což ani dost málo nestačil; tato páka nebyla s to se mnou pohnout.
Á propos, přece mi také musíš dát brzy něco vědět; přečasto jsem uvažoval o tom, co jsem Ti psal. Mýlil by ses však, kdyby ses domníval, že jsem Ti chtěl namluvit, že by musel člověk své vášně, jde-li o ctižádost v obchodě a o finanční záležitosti, omezovat, mírnit nebo docela potlačovat.
Tyto vášně mi naopak musí přinášet lepší ovoce, nemusí být zmenšovány, nýbrž musí dostat protiváhu v lásce.
"Hrabivost" je tuze ošklivé slovo, ale tento rarach nikoho nenechá na pokoji, a velmi bych se divil, kdyby byl někdy nepřivedl Tebe nebo mne do pokušení, že jsme se k němu přiklonili a byli ochotni říkat: "Peníze jsou pánem, peníze zmohou všechno, peníze jsou č. 1."
Nemyslím, že bychom se skutečně, Ty nebo já, skláněli před tímto panem Mamonem nebo mu sloužili, přece však Tobě i mně způsobuje hrozné obtíže: mně mnohaletou mizerii, Tobě velkým příjmem. toto obojí má spolu společné, že je pro člověka pokušením sklánět se před mocí peněz. Vůči každému pokušení jsme slabší nebo silnější; důvěruji však, že ani Ty, ani já nejsme předurčeni k tomu, abychom se stali kořistí ďábla peněz. Ale nemá nad námi zhola žádnou moc?
Tento pekelný mamon nesmí s námi hrát komedii, s Tebou, že by ses jaksi domníval, že je hříchem vydělávat mnoho peněz, a se mnou, že bych si jaksi myslel, že na mé bídě je cosi záslužného. Ne, opravdu není zásluhou být tak neschopný vydělávat peníze jako já, a to musím změnit, a aby se to změnilo, doufám, že mi ještě dáš k tomu mnoho užitečných pokynů.
Dojista se však domnívám, že nyní musíš věnovat svou pozornost, a to nejlépe a nejvíc soustředěnou pozornost na to, aby se v Tobě vyvinula ještě zplna neprobuzená životní síla, láska. Neboť je skutečně nejmocnější ze všech mocí; jen na oko nás činí závislými - vpravdě neexistuje bez ní žádná skutečná nezávislost, opravdová svoboda, neochvějná samostatnost. Říkám, že láskou se v nás probouzí cit pro povinnost a naše práce se nám stává jasnou, a tím, že milujeme a plníme povinnosti lásky, jednáme podle vůle Boží. Nesmí Tě udivovat, že ti přes nebezpečí, že mě budeš považovat za blouznivce, říkám, že nyní rozhodně potřebuji věřit v Boha, abych mohl milovat. Vírou v Boha nerozumím povinnost věřit všem sentencím kazatelů, jakož i žvanění a jesuitismu těch "svíčkových bab a slizkých pokrytců", to je mi cizí. Vírou v Boha rozumím pocit, že Bůh je, a nikoli mrtvý, vycpaný slámou, nýbrž živý, jenž nás neodolatelnou mocí nutí k "aimer encore". Takhle o tom smýšlím.
Znovu jsem poslal Mauvovi kresbu, kopáče na brambořišti, abych mu tím dal najevo, že žiji; přál bych si, aby teď brzy přijel. Jakmile si prohlédne mé studie, opět ti jich několik pošlu.
Nepřeješ-li si, abych Ti psal tak často a tak obšírně, jednoduše řekni "stop", nepřijde-li však samo od sebe jiné "stop", že totiž budu muset čas, jenž mi zbývá ke korespondenci, věnovat "jí". S těmito příliš dlouhými dopisy to pořád tak dál nepůjde.
Je zvláštní, že najednou zhola nic nevím, co se děje v Amsterodamu. Domnívám se, že nevím o tom nic, než co cítím. Jak může člověk na dálku něco cítit? Ano, nemohu to vysvětlit, ale jen se jednou zamiluj a možná uslyšíš v dálce i hlasy a uvidíš maličkosti, z nichž člověk soudí na bůhvíco velikého, asi tak jako podle kouře soudí, že hoří. Na štěstí je klidná, pěkná pohoda, jež má na lidi blahodárný vliv. Kdyby byla tuhá zima a severák, pak by to bylo s mým sporným "případem" horší.
Zatím se blíží velký svátek strýce a tety S. - otec s matkou hodlají k nim jet. Jsem opravdu rád, že jsi jim předtím napsal.
V naději, že co nejdříve dostanu od Tebe pár řádků, zůstávám se stiskem ruky
Zcela Tvůj Vincent.
Věz, že dělám, co mohu, abych se změnil po mnoha stránkách, ale také abych změnil svůj špatný finanční stav, a mimo to věřím, že nemůže škodit, když někdy přijdu trochu víc mezi lidi.
Nu, jistě je nejlepším a nejspolehlivějším prostředkem, abych se finančně vzchopil, že usilovně pracuji. "Pracujte, čiňte se, to je základ, který nikdy neselže."
Ale to samo nestačí, nebo lépe, jsou ještě jiné prostředky, s nimiž musím pracovat. Snad neškodí, že jsem žil dlouho takřka "pod zemí", že jsem jeden "who has been down". Ted se však nepotřebuji vracet do propasti a myslím, že proto dobře dělám, zříkám-li se veškeré melancholie, že chápu život vyrovnaně, poněkud výše a radostněji a že obnovuji staré vztahy, pokud je to možné, a nové navazuji.
Tu či tam si jistě někdy narazím hlavu, que soit, chci to však stůj co stůj prosadit a vidět, zda bychom se nemohli rázně probojovat.
Už jsem často přemýšlel, zda by nebylo dobré a možné odejet na nějakou dobu do Haagu. Buď jak buď musím trvat na tom, aby mé zdejší pracovní prostředí a brabantské typy byly považovány za mé nejvlastnější dílo; mohu zde nalézt látku ještě na léta, když jsem to tu všechno poněkud poznal. Setrvání u zdejších brabantských typů však nemusí vylučovat, že se pokouším navazovat styky i jinde a že se dočasně jinde zdržuji.
To přece dělají všichni malíři a kreslíři.
Víš, co bych si přál? Aby mi K... začala vyprávět hezčí věci nežli "ne, nikdy, jakživa ne".
Potom by se mohl vypracovat plan de campagne pro uměleckou expedici. Nejprve však musím vytáhnout do pole proti "jesuitismu" a vynaložit na to hodně nervové síly, a za druhé nemohu začínat žádnou jinou kampaň, dříve než "dotyčná" nedospěje k rozhodnutí.
Ví K..., že neúmyslně mi neobyčejně ztěžuje posici? Buď jak buď, musí to později napravit!!!
Obávám se však, že se snažím prodat kůže medvědů, jež jsem ještě nezabil. Nicméně chci ještě spekulovat s jednou medvědí koží. Otec zkrátka řekl: "Ze svědomitého přesvědčení jsem nikdy nechtěl působit na dva lidi, aby uzavřeli sňatek."
Pokud jde o mne, svědomí mi říká pravý opak. Michelet na štěstí neměl takové výčitky svědomí; jinak by se jeho knihy nečtly. A jsem přesvědčen z vděčnosti k Micheletovi, že obzvlášť později, až se dostanu víc než nyní mezi umělce, kteří se tomu vyhýbají, udělám co mohu, abych jim objasnil, že se musí oženit. Na uklidnění "obchodníků s obrazy", kteří by se mohli domnívat, že "udržování domácnosti" je dražší nežli život "bez domácnosti", dodávám, že ženatý umělec s manželkou spotřebuje méně a je produktivnější nežli svobodný s milenkou. Měl snad otec Millet trochu větší vydání než tolik Italů a Španělů, kteří žili v poušti, kde je nebe z mědi a země ze železa? Je manželka dražší než metresa? Metresy platíte přece vy, páni obchodníci s obrazy, a ces dames se vám za zády vysmívají. "Kdo vás napaluje, pánové Goupile a Co.? Ženy, jichž je třeba, či ženy, jež jsou, jak je třeba?" "Je-li člověk sám, ztroskotá, zachrání se jen vespolek."
hle, jeden z problémů, jež Michelet umí říci tak jednoduše. Někdy se zdá, jako by se mýlil, později však člověk řekne: "Přece má pravdu."
I na Micheletovy knihy se hodí "je třeba je milovat, pak ztratit k nim lásku, potom znovu milovat."
Nemohla by být tato krásná pohoda sdostatek laskavá, aby teď jednoho dne roztálo to "ne, nikdy, jakživa ne"? Nevyhodí mě při té velké oslavě či po ní? Nedejž Bůh!
Neměl bych do trojské síně propašovat trojského koně v podobě doporučeného dopisu? Jestliže ano, zmocní se potom Řekové, ukrytí v koni, totiž myšlenky, obsažené v dopise, pevnosti? Ano, proto jsem ve velkém napětí.
Sbohem.
Zcela Tvůj Vincent.
http://vangoghletters.org/vg/illustrations/2347.jpg
