Dalekohledy

Nejdřív nebylo nic.
Nebo možná bylo,
jen nebyl nikdo,
kdo by to mohl dosvědčit.

Tma si tiše dělala, co chtěla,
světlo teprve hledalo cestu
a z divokého chaosu
se rodily hvězdy.

Pak přišla hmota.
Vířila, shlukovala se,
měnila podobu
a vršila nejrůznější chyby.

Jedna z nich
se jmenovala Země.

Netrvalo dlouho
a ožila.

Nejdřív jen nepatrným pohybem.
O něco později zábleskem paměti,
kde najít potravu,
co pálí,
co bolí
a co se raději nezkouší podruhé.

Svět se konečně
ozval, voněl, hřál i studil.

Jednoho dne
se někdo podíval vzhůru.

Začal počítat hvězdy,
vymýšlet příběhy,
stavět dalekohledy
a snažil se dohlédnout dál.

Zjistil,
že prvky jeho těla
vznikly kdysi ve hvězdách.

To ho zarazilo.
A pátral dál.

Třídil částice,
měřil světlo,
mapoval mozek
a hledal místo,
kde by mohlo být ukryté
to zvláštní:
já.

Nenašel ho.

Jen neurony,
elektrické impulzy,
chemické látky,
labyrint drobných dějů.
Ale žádný malý člověk,
který by uvnitř seděl
a všechno pozoroval.

Žádné místo,
na které by se dalo ukázat
a říct:
Tady jsem já.

A přesto tu byl.
Četl.
Myslel.
Pochyboval.

Občas se zastavil u okna
a hleděl do hvězd,
nebo jen
na osamělé světlo v protějším domě.

Možná právě tehdy
ho napadlo,
jak zvláštní je být součástí
něčeho tak obrovského —
proč právě tady,
proč právě teď?

Odpověď nepřicházela.
Otázka zůstávala.

Po miliardách let
se to, co kdysi nemělo oči,
začalo dívat.

Na hvězdy.
Na sebe.

Jednoho dne
se vesmír prostě
na chvíli zastavil
v člověku
a zeptal se:

Nemohl bych být... raději někým jiným?