Tma nemusí být prázdná.
Někdy se do ní vejde
docela hodně.
Stačí zhasnout
a počkat, až pokoj utichne.
Jednou večer
se přede mnou vynořilo moře.
Nevím, odkud přišlo.
Bylo modré až k obzoru
a u břehu průzračné,
zelené jako smaragdové sklo.
Slunce se na hladině
rozpadalo do tisíců drobných světel
a každá vlna si jedno odnášela.
Na samém pomezí dálavy
pluly ostrovy.
Některé byly nízké,
jiné vystupovaly z vody
jako hřbety obrovských zvířat,
která se rozhodla na chvíli spát.
Přes nejmohutnější
se vinula cesta.
Měla jsem pocit,
že kdybych po ní šla dost dlouho,
dovedla by mě až na druhou stranu světa.
Možná ještě dál.
Písek byl světlý a teplý.
Voda přicházela,
hladila ho
a zase ustupovala.
Po každé vlně
zůstávaly na břehu mušle.
Bílé, růžové, medové,
hladké a lesklé,
stočené do spirál.
Zvedla jsem jednu
a přiložila ji k uchu.
Bylo v ní slyšet moře
snad z pradávné Země,
kdy se teprve rodil život.
Poslouchala jsem dál.
Pak se přiblížila vlna
a pod hladinou
jsem zahlédla několik ryb.
Vodou jen procházely.
Na okamžik zůstaly u břehu
a zmizely.
Napadlo mě,
jestli mají sny.
A jestli ano,
vystoupí v nich někdy z vody?
Možná se jim zdá o něčem,
co nikdy neuvidí.
Třeba o dešti.
V tu chvíli
začalo za oknem pršet.
Nejdřív tiše.
Kapky klouzaly po skle
a světla za nimi se rozmazávala.
Dívala jsem se na déšť
a pak zase na moře.
A najednou jsem nevěděla,
které z nich je dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke komentářům "bez přihlášení" lze použít "Komentovat jako: Anonymní"