Výtah

 

Stála jsem u výtahu
a přemýšlela,
proč se domy stavějí do výšky.
Možná měly vést do podzemí,
ale někdo při kreslení
otočil plány vzhůru nohama
a od té doby
se stavějí nahoru.

Napadlo mě taky,
jestli by nebylo praktičtější,
kdyby se lidé dorozumívali ozvěnou.
Řekli by větu
a ta by si sama našla
toho správného posluchače.
Aspoň by nedocházelo k omylům.

Výtah nepřijel.
Místo něj
se otevřela stěna.
Vyšel z ní pán,
který nesl pod paží
úterý.
Bylo trochu pomačkané.

„Promiňte,“ řekl.
„Nevíte,
kde se tady odevzdávají
nepoužité dny?“

„To netuším.“

„Škoda.
A středa mi doma
přerůstá přes parapet.“

Přikývla jsem.
Některá tvrzení
je lepší nerozporovat.

„Čím se vlastně živíte?“

„Překládám ticho.“

„To musí být obtížné.“

„Ani ne.
Horší jsou závorky.
Ty se neustále otevírají
a málokdy mají chuť se zavřít.“

Pomyslela jsem si,
že by se mělo založit
ministerstvo závorek.

„To už existovalo,“
odpověděl,
aniž bych cokoli řekla.

„Jenže se nakonec
uzavřelo samo do sebe.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Znáte Gödelovy věty o neúplnosti?“

„Jen tolik,
že dokazují,
že některé pravdy
si musí dát práci samy se sebou.“

Usmál se.

„A co teprve jízdní řády.
Ty také nevědí,
co se stane
mezi dvěma zastávkami.“

Vtom se ozvalo cinknutí.
Přijel výtah.

Uvnitř nebyla kabina.
Jen dlouhá chodba
s několika otevřenými okny.

„Jedete?“ zeptal se.

„Kam?“

„To bychom mohli zjistit.“

Vešla jsem.
Dveře se tiše zavřely.

A celý dům
se dal do přemýšlení.

Simon & Garfunkel - The 59th Street Bridge Song