Kolik nebe se vejde do vesmíru

 

Jednou jsem našel v poli kus noční oblohy.

Nevím, jak dlouho tam ležela. Možná spadla před chvílí, možná čekala pod trávou celé věky. Věděl jsem jen, že na tom místě dopadl meteorit a zanechal po sobě jámu, na jejímž dně svítily hvězdy.

Ležely hluboko pod povrchem země, drobné a jasné, jako by se noc propadla do hlubin a tam pokračovala nerušena sluncem ani časem.

Naklonil jsem se nad okraj a pokusil se určit, v jaké části vesmíru se nacházím. Měl jsem pocit, že se pode mnou neotevřela jen země, ale nekonečná dálka, do níž bych mohl spadnout, kdybych se příliš předklonil.

„A co když jste pořád tady?“ ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se.

Stála tam žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Na sobě měla prosté šaty, jaké se nosí na venkově, a v jedné ruce držela prázdný košík, v druhé svazek kopretin. Vypadala, jako by se vracela z louky a cestou se jen na okamžik zastavila, protože ji zaujalo něco neobvyklého.

„Pak by mě zajímalo,“ řekl jsem, „jak se sem dostalo to nebe.“

Podívala se do jámy. Dlouho mlčela a prohlížela si hvězdy, jako když člověk vybírá jablka a snaží se poznat, která vydrží do zimy.

„Možná se sem zatoulalo,“ řekla nakonec. „Vždyť ani nevíme, kolik nebe se do vesmíru vejde.“

To je zvláštní způsob uvažování, pomyslel jsem si. Člověk si zvykne na některé představy a časem je považuje za zcela běžné, přestože je vlastně nikdy pořádně neprozkoumal.

Vtom jsem si uvědomil, že hvězdy na dně jámy nejsou nehybné.

Zpočátku jsem si myslel, že se pohybují všechny stejným směrem, jenže každá měla svůj vlastní pohyb. Některé se pomalu vracely na místa, kde už jednou byly, jiné se vzdalovaly a jedna se pohybovala tak podivně, že jsem si nebyl jistý, zda ji skutečně sleduji, nebo zda mě klame zrak.

Vytáhl jsem z kapsy zápisník. Na jeho stránkách jsem měl zakreslené hvězdné mapy, poznámky o vzdálenostech a několik výpočtů. Teď jsem začal zaznamenávat polohu jednotlivých světelných bodů, abych zjistil, podle jakého řádu se pohybují.

„To vám nepomůže,“ řekla žena.

Ani jsem nevzhlédl.

„A co byste navrhovala?“

„Podívat se, kam se vracejí. Třeba vám některá ukáže cestu.“

„Hvězdy nám cestu neukazují. Pouze nám pomáhají určit, kde se nacházíme.“

„A není to skoro totéž?“

Chtěl jsem jí vysvětlit rozdíl, ale vtom se jedna z hvězd zastavila.

Nezpomalila. Nezměnila směr. Prostě zůstala stát, jako by ji cosi neviditelného podrželo na místě, zatímco ostatní pokračovaly ve svém podivném putování.

Připomnělo mi to člověka, který se uprostřed cesty náhle zarazí, protože si vzpomene, že vlastně nemá kam jít.

„Ta se ztratila,“ řekla žena.

„Hvězda se nemůže ztratit. Může změnit polohu, zaniknout, nebo ji přestaneme vidět. Ale ztratit se…“

Nedokončil jsem větu.

„A vy víte, kde jste, když nemáte svůj zápisník?“

Podíval jsem se na něj. Na drobné značky, čáry a čísla, která měla zachycovat svět takový, jaký je. Potom jsem se rozhlédl po poli. Tráva se mírně vlnila ve větru, za ní se táhl nízký obzor a nad ním se rozprostírala obloha, která se zdála být odjakživa na svém místě.

„Vím to přibližně,“ odpověděl jsem.

Žena přikývla, jako by právě tohle chtěla slyšet.

Naklonili jsme se nad jámu oba. Zastavená hvězda byla menší než ostatní. Nebo se nám to alespoň zdálo. Její světlo mělo zvláštní, téměř průsvitný odstín a kolem ní se začaly objevovat drobné body, kterých jsme si předtím nevšimli. Vynořovaly se z temnoty jeden po druhém, tak nenápadně, že jsem nedokázal určit, zda tam byly od začátku, nebo zda přicházejí odněkud z dálky.

„Planety?“ zeptal jsem se.

Žena si přisunula košík blíž k sobě.

„Možná její rodina,“ řekla. „Nebo sousedé, kteří se přišli podívat, proč se tak najednou zastavila.“

„Vesmír není vesnice.“

„To je škoda. Ve vesnici by už někdo věděl, co se jí stalo.“

Na okamžik jsem se usmál.

Nad hlavami se nám rozprostíralo nebe, které jsem znal od dětství. Bylo to nebe ranních mlh, letních bouřek a podzimních večerů, kdy první hvězdy vycházejí nad střechami domů. Věděl jsem, jak se jmenují některá souhvězdí, dokázal jsem najít Polárku a poznat několik planet.

Pak jsem se znovu podíval do jámy, na malou hvězdu.

Napadlo mě, že se možná nedíváme na vzdálený vesmír, ale na něco, co se odehrává v čase, který není náš.

„Měli bychom chvíli počkat,“ řekl jsem. „Třeba se ukáže, co se děje.“

Žena se posadila do trávy. Položila košík vedle sebe a začala otrhávat kopretinám zaschlé okvětní lístky. Jednotlivé lístky odkládala na zem. Vítr přejížděl po poli a tráva se kolem nás skláněla v dlouhých, měkkých vlnách.

Posadil jsem se vedle ní. Zápisník jsem nechal otevřený na kolenou, ale přestal jsem si zapisovat.

Tak jsme tam seděli.

Nad polem se pomalu měnilo světlo. Slunce klesalo k obzoru a stíny se prodlužovaly, až se tráva začala ztrácet v šeru. V jámě však zůstávalo neobvyklé světlo. Hvězdy na jejím dně svítily stále stejně jasně, jako by se jich pozemský soumrak vůbec netýkal.

Nebe se pomalu otáčelo a zastavená hvězda zůstávala na místě.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli. Když se nad polem konečně rozhostila noc, zvedl jsem hlavu.

Na obloze svítila souhvězdí, která jsem znal. Mezi nimi se rozprostíraly temné prostory a v nich nespočet vzdálených světů, o jejichž existenci jsem mohl jen přemýšlet. Hledal jsem pohledem jednu hvězdu, jejíž polohu jsem si pamatoval z předchozích nocí.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co je jinak.

Jedna hvězda chyběla.

Nejdřív jsem si myslel, že ji zakryl mrak, ale obloha byla jasná. Hledal jsem ji mezi ostatními, znovu a znovu přejížděl očima po známých obrazcích. Zkontroloval jsem si polohu podle sousedních hvězd, jako bych mohl pouhým pohledem odhalit chybu ve vlastním úsudku.

Pak jsem sklopil oči k jámě.

Zastavená hvězda na jejím dně stále svítila. Kolem ní se tísnilo několik drobných světel, která se pomalu pohybovala v těsné blízkosti. A mně se zdálo, že se její světlo změnilo. Bylo klidnější, hlubší, jako když se v okně vzdáleného domu rozsvítí lampa a člověk náhle ví, že uvnitř někdo čeká.

Žena si mého pohledu všimla. Zvedla hlavu k nebi a dlouho se dívala na prázdné místo mezi hvězdami, potom na světlo v jámě.

„Tak co myslíte?“ zeptala se tiše.

„Ztratila se, nebo se konečně vrátila domů?“