Byla jednou z těch lidí,
vedle kterých svět
vedle kterých svět
na chvíli vypadá docela jinak.
Její smích jako by přicházel
z míst, kam se člověk rád vrací.
Bylo už k večeru,
když jsem ji spatřil u nádraží.
V ruce držela kabelku.
Zdálo se, že nikam nespěchá.
Zdálo se, že nikam nespěchá.
„Čekáte na vlak?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla. „Na někoho, kdo odjel.“
Všechno kolem ní mělo mít
svůj vlastní příběh.
Když se dala do řeči,
její slova se rozbíhala
do malých krajin,
v nichž se dalo chvíli pobýt.
do malých krajin,
v nichž se dalo chvíli pobýt.
Měla nevšední schopnost
přesvědčit vzdálenost,
aby se necítila tak daleko.
přesvědčit vzdálenost,
aby se necítila tak daleko.
Tvrdila, že i kameny mají své sny,
jen se jim špatně vstává.
jen se jim špatně vstává.
Můj vlak měl zpoždění.
Mezitím se setmělo
a ona mi ukázala
na prázdné místo mezi dvěma hvězdami.
Mezitím se setmělo
a ona mi ukázala
na prázdné místo mezi dvěma hvězdami.
„Tady by se vešel ještě celý svět,“ řekla.
„A kdo by v něm bydlel?“
„Kdokoli, kdo by chtěl začít znovu.“
Pak se zasmála
a vesmír se na okamžik
zdál být o něco blíž.
a vesmír se na okamžik
zdál být o něco blíž.
Když odešla,
zůstal mi po ní
zvláštní pocit,
že některá setkání
vlastně nikdy nekončí.
Franz Schubert, IMPROMPTU op 90,2 Krystian Zimerman
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke komentářům "bez přihlášení" lze použít "Komentovat jako: Anonymní"