sobota 29. března 2014

Ottorino Respighi: Sinfonia Drammatica



.. nádherná hudba italského skladatele, nesmírně silná, místy až tíživá, přesto plná citu, tajemství, melancholie...  zahlédla jsem skrze ni vzdálený obzor bolestně vášnivého, křehce zranitelného, jakoby skutečného světa...

 https://www.youtube.com/watch?v=NsE0NDzWw74
Ottorino Respighi: Sinfonia Drammatica (P. 102) (1914) 



Přeji dobrý večer...

pátek 28. března 2014

Jean Sibelius:Impromptu op.5/5... Sněhová vločka


Sněhová vločka

Tisíce drobounkých vloček
malých sněhových tanečnic
vznáší se v divokém reji
radosti z tajemného bytí
existence teď a tady
bez nároku na lásku
bez úmluvy s Bohem...
stoupají ve vánici k nebi
vzápětí klesají
hrajou si jako malé děti...
tu jaro přikutálí slunce zpovzdálí
a vločky promění v potůčky
osvěží zelenavé háje a zahrady...
jen jedna zůstane

.. od Tebe v mém srdci...



https://www.youtube.com/watch?v=35Qb3ymGynY
Jean Sibelius:Impromptu op.5/5


:-)


středa 26. března 2014

Vincent van Gogh, Dopisy (131)

   Milovaný bratře!
   Už je pozdě, ale přece Ti chci ještě napsat. Nehněvej se, ale potřebuji Tě, a zdá se mi, jako bychom někdy ani nebyli od sebe daleko. Dnes jsem se rozhodl, že se totiž nebudu ohlížet na svou chorobu, nebo lépe na to, co mi z ní zbylo. Ztratil jsem dost času, práce musí pokračovat. Tedy ať zdráv či nemocen opět začínám kreslit pravidelně od rána do večera. Nechci, aby mi někdo opět mohl říci: "Oh, to jsou jen staré kresby."  Dnes už jsem nakreslil studii dětské kolébky s několika barevnými tahy. Dále se opět zabývám podobnou kresbou, jako byla ta, kterou jsem Ti naposled poslal.
   Ruce mi trochu příliš zbělely, ale co dělat?
   Také budu opět chodit do přírody, a i kdybych snad z toho nic nevytěžil, přece jen se budu méně trápit, než kdybych se ještě dále vzdaloval práce. Umění je žárlivé, nechce, aby se dávala přednost churavění, ať je tedy po jeho vůli. Doufám, že tedy zakrátko dostaneš několik pořádných kreseb.
   Lidé jako já nesmějí vlastně stonat. Musíš správně pochopit, jak rozumím umění. Kdo chce dospět k pravému umění, musí dlouho a hodně pracovat. Co jsem si vytkl za cíl, je po čertech těžké, a přece nemyslím, že mířím příliš vysoko. Chci dělat kresby, které by některé lidi uchvátily.  "Sorrow" je nepatrný začátek - malé obrazy krajin, jako jsou "Laan van Meerdesvoort", "Louky u Ryswyku",  "Sušárna ryb", jsou snad též jakýsi začátek.
   Je v nich aspoň něco bezprostředního z mé vlastní duše. V postavách a v obraze krajiny nechtěl bych vyjadřovat něco sentimentálního, nyvého, nýbrž vážnou bolest. Zkrátka, chtěl bych to přivést tak daleko, aby se o mé práci říkalo, tento člověk má hluboký cit a tento člověk má jemný cit. Přes mou tak zvanou hrubost, rozumíš, snad zrovna díky jí.
   Tato řeč je snad ještě nyní domýšlivá, ale to je právě důvod, proč chci do toho vložit celé své úsilí.
   Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín, nebo nepříjemný člověk, kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení, enfin, cosi nepatrnějšího nežli nejnepatrnější človíček.
   Dobrá - dejme tomu, že by to všechno přesně tak bylo, pak bych chtěl svou prací jednou ukázat, co vězí v srdci takového podivína, takové nuly.
   To je moje ctižádost, jež malgré tout * (*přese všechno) nepramení z hněvu, ale z lásky, spíše z pocitu radosti než z vášně. Ačkoli jsem často podrážděn, přece je v mém nitru klidná harmonie a hudba. V nejchudších chaloupkách, v nejšpinavějších koutech spatřuji obrazy nebo kresby a můj duch k nim  neodolatelně tíhne. To ostatní čím dál víc z toho mizí, a čím víc to z toho mizí, tím víc se zbystřuje můj pohled, aby zahlédl malebnosti. Umění vyžaduje houževnatou práci, práci navzdory všemu a nepřetržité pozorování.
   Houževnatostí rozumím především vytrvalou práci, ale též setrvání na vlastním pojetí bez ohledu na lidské řeči.
   Doufám, bratře, že v několika letech, ba dokonce už teď ode mne uvidíš věci, jež budou jakýmsi zadostiučiněním za Tvé oběti.
   V poslední době jsem zvlášť málo hovořil s malíři, přitom se mi nedařilo špatně. Lepší je naslouchat řeči přírody nežli řeči malířů.
   Teď dovedu lépe než před půlrokem pochopit Mauvova slova: "Nemluv mi přece o Dupréovi, povídej mi raději o tomto příkopu u silnice nebo o něčem takovém."  Zdá se to silné, a přece je to naprosto správné. Cit pro věci samy, pro skutečnost je mnohem důležitější, než cit pro obrazy, alespoň je plodnější a k životu povzbudivější.
   Poněvadž mám teď tak velký, tak široký cit pro umění a pro sám život, jehož esencí je umění, zní mi ostře a falešně, jestliže existují lidé, kteří se pachtí jen po úspěchu. Co se mne týče, nacházím vlastně v mnoha moderních obrazech zvláštní kouzlo, jež staré obrazy nemají.
   Jedním z nejvyšších a nejvznešenějších uměleckých projevů je pro mne anglický, na př. Millais, Herkomer, Frank Holl. O rozdílu mezi starým a novým uměním chtěl bych podotknout, že noví umělci jsou snad ve vyšší míře myslitelé. Je přece velký citový rozdíl na př. mezi "Chill October"*  (*Sychravý říjen.) od Millaise a "Bělidlem u Oresween"  od Ruysdaela, a zrovna tak velký mezi "Irish emigrants"* (*Irští emigranti) od Holla a "Ženami čtoucími bibli"  od Rembrandta.
   Rembrandt a Ruysdael jsou vznešení, a to pro nás zrovna tak jako pro své současníky, avšak v moderních je cosi, co se v nás osobitěji a intimněji zahosťuje. Právě tak je tomu s dřevoryty od Swaina a od starých německých mistrů. Bylo tedy také omylem, když moderní malíři před několika lety dychtili napodobovat staré.
   Proto tolik považuji za správné, co říká otec Millet: "Zdá se mi absurdní, když se lidé chtějí zdát jiní, nežli jsou."
   Zdá se, že to je jen obyčejný výrok, a přece je nesmírně hluboký jako oceán, a co se mne týče, myslím, že člověk udělá dobře, vezme-li si jej k srdci.
   Chtěl jsem Ti jen říci, že práce opět půjde svým pravidelným chodem a musí jít, přese všechno - a k tomu jsem chtěl ještě jednou dodat, že toužebně očekávám dopis a dále, že Ti přeji příjemný noční odpočinek. Sbohem se stiskem ruky
                                                                     zcela Tvůj Vincent.

Vzpomeň si, prosím, na silný Ingresův papír, můžeš-li; v příloze posílám ještě jakýsi pokus. Tenkým papírem jsem ještě zásoben. Na silném Ingresu mohu lavírovat akvarely, na papíře ve svitcích to vždycky dopadá bez mé viny bídně. Kolébku budu po té dnešní jistě ještě stokrát neúmorně kreslit.
    
  
  
   

neděle 23. března 2014

Vincent van Gogh, Dopisy (130)


   Milý Theo!
   V pátek jsem obdržel zprávu z nemocnice v Leyden, že Sien se smí v sobotu vrátit domů; dnes jsem tam byl, společně jsme se vrátili a teď je tu na Schenkwegu  - ona i robátko jsou tak dalece zdravé. Dal bych za to nevím co, abys je dnes spatřil Ujišťuji Tě, že se její zevnějšek od letošní zimy neobyčejně změnil, je to dokonalá metamorfosa.
   Jistě je to tím, že jsem se o to letos v zimě trochu přičinil, a to s Tvou pomocí; ovšem ještě mnohem, mnohem víc je to zásluha profesora, který ji léčil. S čím však profesor má méně co dělat, je vliv naší silné vzájemné náklonnosti k ní. Žena se mění, jestliže miluje a je milována; není-li tu nikdo, kdo by o ni stál, pak síla pomíjí a půvab zaniká. Tu však vychází najevo, co v ní je, a na tom je rozhodně závislý její rozkvět. Příroda musí mít svůj volný průběh a ubírat se normální cestou; žena chce být spojena s mužem, a to pevně, navždycky. Vždycky to není možné, ale když je to jinak, odporuje to přírodě.
   Nyní má jiný výraz nežli letos v zimě a jinak vypadá, její pohled je teď pevný a klidný, a je v ní výraz štěstí, klidu a pokoje o to výmluvnější, že jistě ještě není zdráva. Jednou jsem Ti napsal, že tvar její hlavy, linie jejího profilu jsou přesně tytéž, jako oné postavy na Landellově obraze "L´ange de la passion". To je tedy daleko vzdáleno něčeho sprostého, je to rozhodně ušlechtilé, ale není to vždycky hned nápadné. Dnes to však bylo přesně tak.
   Profesorovi je určitě sympatická, také ji zná od dřívějška, a tentokrát ji ošetřoval se zvláštní pozorností; ano, na její žádost, k níž byla popudem naše rozmluva před odchodem do nemocnice, ještě jednou ji důkladně prohlédl, a dříve než odešla, ještě si dal práci a dlouze a dopodrobna jí vyložil, co musí dělat a čeho musí zanechat, aby se udržela. Když odcházela, přišla se s ní rozloučit nejen ošetřovatelka sálu, kde ležela, nýbrž ještě i sama vrchní sestra.
   Byl jsem při tom, a poněvadž, když Sien nesměla psát, jak se jí daří, třikrát jsem dostal od této paní dopis, poděkoval jsem jí za to a ona se ještě drahnou dobu s námi bavila.
   Na štěstí bylo velmi teplé, krásné počasí a cesta nám pěkně uběhla. Matka se Sieninou dcerkou přišly na Schenkweg a čekaly nás. Byl to skutečně nádherný návrat a Sien byla nanejvýš v high spirits,* (* v dobrém rozmaru), zvlášť nad malou kolébkou, nad rákosovou židlí, nade vším. Obzvlášť měla radost, že se shledala se svou malou holčičkou, která při této příležitosti dostala ode mne nové botky a vypadala velmi roztomile.
   V květnu se nahromadily obtíže, její porod, moje nemoc, otázka, jak se jí bude dařit a kam půjde, dělala ještě všechno spletitější. Po mnoha stránkách se však vyjasnilo a přišla pomoc. Teď má ještě dočasně značné bolesti jako následek operace kleštěmi, dále se vyskytují jiné nevyhnutelné následky šestinedělí a k tomu ještě velká slabost; ale je na ní vidět, že se s ní děje jakási obnova, že rozkvétá, obroda těla a zároveň duše. A teď tu vládne ovzduší "rodiny", "domova" či "vlastního krbu".
   Dovedu pochopit, že Michelet říká:  "La femme c´est une religion."* (*Žena, to je náboženství.).
   Po celých šest neděl po porodu bude pravděpodobně pociťovat bolesti a musí se velmi šetřit.
   Jsem přesvědčen, že dojista poznáš na př. z pozornosti profesorovy a vrchní sestry, že ona je přece někdo, ke komu mají vážní lidé sympatie; vždyť je skutečně zvláštní, že jí věnovali tolik péče. Když jsem vstupoval do sálu šestinedělek, kde jsem viděl různé jiné pacientky, připadalo mi, že ona je docela jiná osoba nežli ty ostatní, ačkoli je přece dost prostá. Avšak má více ducha a citovosti; lze vidět, že utrpení a zkouška těžkých dob ji zjemnily. Doufám, že Ti nezabrání žádná skrupule se s ní seznámit.
   Obzvlášť mě pobavilo, co mi Sien vyprávěla o svém rozhovoru s profesorem. Bylo to nesmírně pěkné a tento muž si asi počínal obzvlášť dobrosrdečně. Řekl na př.: "Přiznejte se, pijete ráda hořkou a kouříte doutníky?"  "Ovšem", odpověděla.  "Ptám se proto," řekl,  "abych vám připomněl, že toho nemusíte nechat."  Naproti tomu jí řádně vyčinil za to, že si libuje v octu, hořčici a pepři.
   Ve dnech, kdy pociťuje více žízeň nežli hlad, což je často, musí užívat jako léku skleničku hořké, aby se probudila chuť k jídlu. Dal jí seznam posilujících pokrmů, při čemž se vyptal na její kapsu. Sám též budu dodržovat, co navrhuje. Maso jí prospívá, stačí však jednou nebo dvakrát do týdne, denně ho vůbec není třeba.
   Po každé opakoval, že jejím hlavním lékem a nejdůležitějším posilujícím prostředkem by bylo, kdyby měla vlastní domov. Obával jsem se, že by snad Sien musela mít věci, jež by byly drahé, avšak životospráva, jakou jí navrhl, je zároveň nejúspornější, jakou si jen člověk může vymyslet, takže jsem pevně přesvědčen, že můžeme měsíčně vystačit se 150 fr.
   Mimo to dostala Sien zároveň poukaz, že kdyby jí snad během dvou let dítě onemocnělo, může se bezplatně poradit s profesorem v Leydenu. "Není jenom mou povinností, mé dítě, ošetřovat vás teď v šestinedělí," řekl profesor,  "nýbrž rád bych viděl, abyste byla asi tak do roka zdatnou silnou ženou. Máte před sebou ještě celý život, jestliže nepustíte po větru, co vám říkám."
   Enfin, hovořil s ní a poučoval ji o důležitých a méně významných věcech, jako by to byl její vlastní otec, a tak se vrátila značně veselejší a čilejší, než když tam odcházela. Mně se daří dobře, pozoroval jsem však, že jsem jaksepatří zeslábl, to však jistě přestane. Uvážíš-li však, že jsem teď bezmála plné dva měsíce špatně trávil, měl malou chuť k jídlu, horečky atd. a částečně ještě mám, pak se není co divit.
   Znovu jsem též kreslil, a ačkoli mi to působilo bolení hlavy a rychle mě to unavilo, přece se mi to jistě zas ponenáhlu bude dařit, zvlášť když si mohu pomalu doma posazovat jako model ženu s dítětem. Moje slabost je mi však velmi na obtíž, ale to už nese  s sebou nemoc, kterou jsem přestál.
   Oba pokusy, které jsem v těchto dnech udělal, jsou akvarely, protože jsem se chtěl jednou o to pokusit. Ale tak se mi zdá, že bych měl ještě i nyní zůstat především u vlastního kreslení, jež je podkladem pro všechno ostatní. Ale jak vidíš na posledním akvarelu, začnu ponenáhlu lavírovat.
  Až se docela uzdravím, chtěl bych ještě jednou vážněji udělat skutečný akvarel na papíru Hardung, poněvadž tento papír (víc než Wuetmanův) dovoluje podkládat solidní černobílý základ či podklad dřív, než začne člověk lavírovat, aniž to potlačuje dojem akvarelu. Avšak teď ještě nemohu dost dlouho stále pracovat na jednom kuse, což mi velmi vadí, poněvadž se mi velmi stýská po práci a po přírodě. Zatím jsem v každém případě rád, že zase mohu aspoň něco dělat.
   Tento dopis jsem začal včera večer a teď Ti mohu říci, že jsme, totiž žena s oběma dětmi a se mnou, strávili noc na velké půdě.
   Tato ložnice se hodně podobá vnitřku lodi, poněvadž je celá roubená; myslím, že je to velmi zdravé. Malá kolébka musí přes den dolů. Šlo to velmi dobře, a nepřijdou-li zvenčí nějaké nepříjemnosti, což se, jak doufám, nestane, pak se do toho můžeme dobře vpravit. Co se mne týče, nepociťuji společnost ženy a dětí jako cizí, nýbrž mám pocit, jako bych byl víc ve svém živlu a jako by to tak bylo už odedávna. Nepřipadá mi nezvyklé přiložit ruce k dílu a dělat věci, pro které je žena příliš slabá, na př. ustlání postele nebo tisíc jiných věcí. Ať to bylo posloužit sobě samému, ať to bylo posloužit nemocné, a to dost často, takových různých úkolů bylo dost, a že tyto věci nevadí malování a kreslení, sdostatek dokazují staré holandské obrazy a kresby. Neškodí, splývá-li atelier s domácností, zvlášť jde-li o figury. Přesně si vzpomínám na Ostadovy malé perokresby vnitřku atelieru, pravděpodobně kouty z jeho vlastního domu, které dostatečně ukazují, že Ostadův atelier se asi málo podobal atelierům, v nichž vídáme orientální zbraně a vázy a perské koberce atd. Abychom zase jednou hovořili výhradně o umění - někdy pociťuji velkou chuť opět k malování. Atelier je teď prostornější, světlo je lepší, mám dobrou skříň k ukládání barev, takže tu není příliš velký nepořádek a špína. Teď jsem též ihned začal opět s vodovými barvami. Závisí to ovšem na mém zdravotním stavu, jakmile mi však nebude hrozit nebezpečí, že bych mohl dostat recidivu, a budu si moci s chutí vyjít do přírody a venku klidně sedět, mám v úmyslu všeho toho se opět chopit a vložit do toho veškerou sílu. Jsem rád, že teď bydlíme se Sienou pohromadě a že to už nejsou takřka dvě rozdělené domácnosti a že mohu ze 150 fr na měsíc ušetřit na malířské potřeby víc než dosud.
   Sien jako že i já jsme rozhodnuti nějak si pomoci a nechtěli bychom si pořizovat na př. už žádný nábytek nebo domácí nářadí, dokud sám víc nevydělám prodejem kreseb;  neboť jsme oba ochotni se všemi takovými věcmi počkat, nežli si vydlužovat víc peněz, i v případě, že bychom je mohli dostat. Až  se Sien opět uzdraví, začne mi sedět modelem a ujišťuji, že má dost pěknou postavu. Že dovede pózovat a že má k tomu schopnosti, vidíš ostatně poměrně dobře též sám na př. na "Sorrow"  a na několika jiných kresbách, jež máš.
   Ještě mám různé studie aktu, které jsi dosud neviděl. I v tom budu ještě pokračovat, až bude ona v pořádku; vždyť se tím člověk mnoho učí.
   Kdybych musel ještě teď na delší dobu zanechat práce venku, kdyby mi to měla znemožňovat churavost, což nemyslím, pak  jistě budu teď mít dost látky doma a nemusím nečinně sedět.
   Od rodičů jsem dostal přívětivý dopis. Považ, dokonce opět se dvěma poukázkami. To však teď neměli dělat; vím, že to sami potřebují, a my, jak jsem řekl, vystačíme s penězi od Tebe, když se teď stav Sienin tak zlepšil a když se i já zase uzdravím. 
   Proto bych skutečně raději nechtěl od rodičů peníze; jak jsem Ti psal, sám jsem chtěl něco poslat otci, jakmile bych to mohl ušetřit a ženě by bylo lépe, aby mohl k nám zajet a abych si pak s ním o lecčems pohovořil.
   Více než kupony mě potěšila dobrá nálada, kterou mají v této chvíli, takže potom, zmíním-li se jim o Sieně, nebudou, jak doufám, hned proti tomu, nýbrž přijmou to blahovolně.
   V těchto dnech jsem ještě zhlédl blízko Bosche výstavu francouzského umění ze sbírek Mesdagovy, Portovy atd.
   Je tam mnoho krásného od Dupréa, Corota, Daubighnyho, Diaze, Courbeta, Bretona, Jacqueta, atd. Ostatně se mi zvlášť líbila velká skizza od Th. Rousseaua z Mesdagovy sbírky, stádo krav v Alpách.
   Potom krajina od Courbeta; žlutá pahrbkovitá písečná půda, tu a tam porostlá čerstvou mladou trávou, s černými okraji lesa, od nichž se odráží několik bílých březových kmenů, dále stranou vysoké domy s červenými a modrými břidlicovými střechami; nad tím úzký světlý, jemně šedý pruh oblohy. Horizont je velmi vysoko, takže hlavní věcí je tu půda a jemný pruh oblohy přispívá vlastně spíše jako kontrast k hlubšímu procítění syrové hmoty masivu temné země.
   Myslím, že to je to nekrásnější, co jsem do Courbeta dosud viděl. Dupréové jsou nádherní a je tu též Daubihy, vysoké doškové střechy proti svahu pahorků, na které jsem se nemohl dost vynadívat. Taktéž malý Corot, rybník na pokraji lesa za letního jitra asi tak ve čtyři hodiny. Jediný malý růžový obláček naznačuje, že zakrátko vyjde slunce. Klid a pokoj a mír, jež člověka okouzlují.
   Jsem rád, že jsem to všechno ještě viděl.
   Už skončím a doufám, že brzy napíšeš a zvlášť že si v srpnu skutečně zajedeš do Holandska. Píš Ti v "přestávkách"; dovedeš si jistě představit, že se teď ledacos přihází, na co je třeba dohlédnout. Dovoluji sice Sieně leccos dělat, musím však dávat pozor, co dělá, abych byl, jakoby náhodou, neustále po ruce, kdyby potřebovala trochu pomoci. Neboť je skutečně ještě velmi slabá, takže profesor, jak ona vypravuje, řekl "zpropadeně slabá", a přece je dobré, že zaměstnává-li se čímkoli, nachází jakési vyražení. Všechno, co ji trochu baví a rozptyluje, je pro ni  lékem.
   Též děťátko není ještě zcela mimo nebezpečí, víš, jak rodila, to má také vždycky vliv na dítě, a do pěti neděl sotva můžeme říci, jak s ním bude. Mnoho ovšem závisí na kojení. Doufám, že Tě příliš nenudím čtením tohoto všeho, chtěl jsem napsat jen pár slov a je z toho dlouhý dopis. Ještě nejsem zaběhaný, a kdybys mi mohl k 20. něco poslat, přišlo by mi to v těch posledních dnech měsíce opravdu velmi vhod.
   Sbohem, v duchu se stiskem ruky
                                                                     zcela Tvůj Vincent.



Claude Debussy - Jardins sous la pluie (Zahrady v dešti)


http://www.youtube.com/watch?v=ZepgGr_2b70
Claude Debussy - Estampes - III. Jardins sous la pluie



prší... stále prší...
prší slzy trýznivých smutků
nikdy nepřestanou bolet
z těch slz jsou již potoky
v zahradách tichých něžností...




neděle 16. března 2014

Edvard Grieg: Peer Gynt Suite No.1


.. krásný, možná trochu melancholický nedělní podvečer :-)

http://www.youtube.com/watch?v=dyM2AnA96yE
Edvard Grieg: Peer Gynt Suite No.1

.. nejen hudba, rovněž obrazy použité ve videu jsou překrásné, emoční výpovědí silné...

:-) dobrý večer.

sobota 15. března 2014

Vincent van Gogh, Dopisy (129)


(6. července 82.)

   Milý bratře!
   Dostal jsem od Tebe dopis s přiloženými 100 franky a opravdu srdečně Ti zaň děkuji; zachtělo se mi ihned Ti opět napsat. Domnívám se, že je dobře, když Ti podle svého nejlepšího a nejupřímnějšího vědomí objasním ještě některé věci, pro něž je důležité, abys je správně chápal a poznal; doufám tedy, že si přečteš tento dopis pomalu a trpělivě, neboť mi na tom tolik záleží. Zítra ráno se vrátím do nemocnice a klidně tam složím hlavu, věda, že jsi o všem zpraven tak podrobně a přesně, jak to dovoluje vzdálenost.Mnohem, mnohem víc by mě těšilo, kdybys tu teď byl sám a kdybych Ti dnes v poledne mohl všechno ještě ukázat a s Tebou si pohovořit. Ale stane se to později, doufejme v srpnu. Dříve než budu hovořit o jiných věcech, musím Ti říci, že mě v Tvém dopise překvapilo jedno místo, líčení Paříže zvečera, poněvadž ve mně probudilo jednu z vlastních vzpomínek - neboť jsem také spatřil "Paris tout gris"*  (* Paříž celou šedivou) a byl jsem překvapen tímto zcela zvláštním rázovitým efektem; černá postavička a bílý kůň, dávající vyniknout jemnosti této zvláštní šedi, byli tu zrovna tak.
   Tato temná nota a odstíněná běl jsou klíčem souladu. Náhodou teď v nemocnici opět na mne nedávno mocně zapůsobil umělec, jenž mistrně líčí "Paris tout gris".  V "Une page d´amour"*  (Lístek lásky) od Emila Zoly jsem našel několik mistrně líčených a kreslených pohledů na město, tak procítěných, jako to prosté místo v Tvém dopise. Jeho knížka je mi popudem, že si docela určitě přečtu všechno od Zoly, od něhož jsem dosud znal jen několik malých zlomků, k nimž jsem se pokoušel dělat ilustrace,  "ce que je veux,"*  (to, co chci), a jiný zlomek, který popisoval starého sedláčka, zrovna jako Milletova kresba.
   Bratře, v Tobě vězí cosi úžasně uměleckého - pěstuj to - nech to nejprve nějak zakořenit a pak vypučet - nedbej, co tomu řekne Petr nebo Pavel - nýbrž se vší vážností vůči sobě samému se už jednou nad tím zamysli a nepokládej za neštěstí, když se Tvé myšlenky na to soustředí a když to zabere v Tvé činnosti více méně důležité místo. Avšak odvážil jsem se do zakázané oblasti, pro dnešek tedy ani slova o tom. Jen ještě jedno, v Tvém krátkém líčení je "kresba", pro mne zřetelná a pochopitelná, ačkoli jsi ještě tak nevyjádřil svůj dojem, aby nabyl výraznější podoby a každému byl zřejmý nebo aspoň pochopitelný. Tam, kdes přestal v líčení, začíná vlastní tvůrčí utrpení a vypětí, ale tvůrčí schopnost máš po čertech dobrou.
   Teď však nemůžeš pokračovat, poněvadž si sám po té stránce nevěříš, jinak totiž bys přeskočil příkop, a odvážil by ses dál.
   Ale basta! V Tvém líčení je  "je ne sais quoi,"  vůně, souvenir jako na př. v akvarelu od Bohingrona - je však ještě matná, jako v mlze. Víš dobře, že kreslit slovy je také umění, jež mnohdy prozrazuje, že tu dříme skrytá síla, rovněž jako slabé či šedé obláčky kouře prozrazují, že v krbu hoří.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teď už se mi nezdá zbytečné opakovat Ti, přestože je těžké to říkat, co cítím k Sieně. Jsem-li s ní pohromadě, mám pocit domova; pocit, jako by mi přinášela můj vlastní krb, pocit, že jsme spolu srostli. Je to vřelý, hluboký cit, vážný a nikoli bez temného stínu z její i mé dost chmurné minulosti, stínu, o němž jsem se Ti už zmínil, který nás ohrožuje ještě v budoucnu jako jakási chmura a proti němuž bychom museli celý život neustále zápasit.
   Zároveň však cítím velké uklidnění, jasnost a jarost, myslím-li na ni a na přímou cestu, kterou mám před sebou.
   Víš, co jsem Ti minulého roku psal o K., takže můžeš snadno, zdá se mi, přehlédnout, co se ve mně událo. Ne, že bych Ti byl přeháněl své city; láska, kterou jsem k ní cítil, byla silná, vášnivá, jiná než k Sieně. Když jsem se v Amsterodamu dozvěděl, nač mi ani nenapadlo pomyslet, že totiž měla přede mnou jakýsi odpor a v mém způsobu jednání spatřovala znásilňováni, takže aby mě nemusel spatřit, odcházela z domova pryč na tak dlouho, doku jsem tam byl - - - tehdy, nikoli však dříve, strpěla má láska k ní smrtelnou ránu, což jsem zpozoroval, jakmile jsem se letos v zimě tady v Haagu probíral takřka z mrákot. Tehdy bylo ve mně cosi z nevýslovného hoře, co nejsem s to vylíčit. Vím, že jsem tehdy mnoho přemýšlel o mužném výroku otce Milleta: "Il m´a toujours semblé que le suicide était une actin de malhonnet homme*. (*Vždycky se mi zdálo, že sebevražda je činem nečestného člověka).
   Prázdnota, nevýslovné vnitřní soužení způsobovaly, že jsem si myslel: "Ano, dovedu si představit, že jsou lidé, kteří se vrhají do vody." Jen jsem byl dalek toho, dát těmto lidem za pravdu, a uvěřil jsem ve správnost výroku, který jsem Ti citoval, a daleko nejlepší pojetí života jsem spatřoval v tom, vzchopit se a v práci hledat lék; Ty ostatně také tak smýšlíš, a tehdy jsem se toho tak chopil.
   Je těžké, strašně těžké, ba vůbec nemožné považovat za ilusi něco, jako byla má vášeň v minulém roce; to dělají otec s matkou, já však říkám:  "Ačkoli se to nikdy nestane, přece to mohlo být."  Nebyla to iluse, názory se však rozcházejí a okolnosti se tak mění, že se cesty čím dál víc rozbíhají, místo aby se sbíhaly. Hleď, tady, jak o tom uvažuji, to je má jasná a správná domněnka: mohlo to být, ale teď už to nemůže být.
   Za těch okolností bylo to pro mne velkou hlubokou ranou, jež se zahojila, ale pořád je ještě citlivá.
   Tehdy - té zimy - mohl jsem zas ihned pocítit lásku? Určitě ne. Je však zvrácené, že ve mně nevyhasla lidskost nebo že nebyla otupena, nýbrž že má bolest právě probudila potřebu soucitu s jinými???
   Nemyslím - Sien byla pro mne z počátku jen bližní, nešťastnice, jako já sám. Ačkoli jsem nebyl nestatečný, byl jsem tehdy právě v náladě poskytnout jí prakticky jakousi oporu, a to bylo pro mne zároveň povzbuzením, abych byl vytrvalý. Ale ponenáhlu se pak vyvíjelo mezi ní a mnou cosi jiného; nevýslovná vzájemná potřeba, takže jsme se jeden od druhého nehnuli a čím dál tím víc si navzájem vnikali do života, a potom to byla láska. Co je mezi Sienou a mnou, je skutečné; není to sen, je to skutečnost.
   Pokládám za velké požehnání, že mé myšlenky a pracovní úsilí nalezlo pevný bod, určitý směr. Možná, že jsem ke K. cítil více vášně a že byla po mnohé stránce přitažlivější než Sien, že by však láska k Sieně měla být proto méně upřímnější - opravdu ne - vždyť okolnosti jsou příliš vážné a všechno záleží na jednání a praxi a to bylo tak od počátku, kdy jsem ji potkal.
   Vidíš, co je výsledkem? - Jestliže teď přijedeš, nenajdeš mě sklíčeného nebo melancholického, nýbrž přijdeš do prostředí, kde nalezneš mír, při nejmenším veselou náladu, mladý atelier, ještě mladou domácnost v pracovním ruchu.
   Žádný mystický nebo tajuplný atelier, nýbrž takový, který zapustil kořeny do plného života. Atelier s kolébkou a dětskou stoličkou. Kde se tedy nezahálí, nýbrž kde se všechno má k světu a souhlasí a povzbuzuje. Jestliže by teď ke mně přišel kdokoli a vyprávěl mi, že jsem špatný finanční, pak ho odkážu na toto své malé vlastnictví. Postaral jsem se o to, bratře, jak nejlépe jsem dovedl, abys mohl vidět (a nejen Ty, ale každý, kdo má oči k vidění), že o to usiluji a že se mi též podaří popadnout věc za pravý konec. How to do it.
   Letos v zimě byla žena těhotná, měli jsme výlohy se zařízením, nyní mi žena slehla, čtyři týdny jsem byl nemocen a ještě nejsem docela zdráv - avšak přesto přese všechno domácnost je hezká,kvetoucí, čistá a uklizená, a z valné části teď mám nábytek, ložní prádlo a malířské náčiní.
   Ať to stálo, co stálo, jistě si toho budu nemálo vážit, Tvé peníze nebyly hozeny do vody, ale povstal z nich mladý atelier, který se i teď ještě nemůže obejít bez Tvé pomoci, kde však teď budou také čím dál tím víc vznikat kresby a který je plný nábytku a nářadí, jehož je třeba a jež má hodnotu. Nahlédneš-li, milý hochu, až sem teď přijedeš, do bytu plného života a pracovního ruchu a víš-li, že jsi toho původce - nepocítíš přitom značné zadostiučinění, víc než kdybych byl kavárenským povalečem? Chtěl bys něco jiného?
   Víš, že mi  vždycky nepřálo štěstí, že jsem byl často na tom velmi bídně, teď však Tvou pomocí přichází moje mládí na své a moje vlastní bytost se rozvíjí.
   Teď jen doufám, že nespustíš oči s tohoto velkého rozvoje (i potom, když někteří v tom vidí ztřeštěnost, že jsi mi pomohl a pomáháš), a že v dnešních kresbách uvidíš zárodek příštích. Ještě kratičkou dobu v nemocnici a potom se vrátím k práci a žena s robátkem k pózování.
   Je mi jako den jasné, že člověk musí prociťovat, co dělá, že žije ve skutečnosti a že musí žít rodinným životem, chce-li vytvářet důvěrné obrazy rodinného života, matku s dítětem, pradlenu, švadlenu. Úpornou prací stává se ruka ponenáhlu poslušnou citu, ale kdybych měl uhasit tento cit, sílu mít vlastní domácnost, to by pak byla sebevražda. Proto říkám: "En avant", přes temné stíny, starosti, obtíže, způsobené bohužel též zasahováním a žvaněním lidí.
   Věz však, Theo, že ačkoli, jak správně říkáš,nemám se tím zabývat, někdy mě to bolí; víš však, proč už jim neodporuji a proč se tím už nezabývám? Poněvadž musím pracovat a nesmím se dát svést se své cesty těmi pomluvami a obtížemi. Nezabývám se tím však proto, že je mi z nich úzko anebo proto, že bych neměl co říci. Často jsem též pozoroval, že nic neříkají, jsem-li při tom, a dokonce tvrdí, že nikdo nic takového neřekl. Co se týče Tebe - když víš, že se o to nestarám proto, abych se neznervosňoval a kvůli práci - zajisté pochopil též mé chování a nebudeš si myslet, že je to ode mne zbabělé, není-liž pravda? Nemysli si, že se sám pokládám za dokonalého a že se domnívám, že není mou vinou, považuje-li mě mnoho lidí za nepříjemný charakter. Často jsem děsně odporný, melancholický, popudlivý, dožaduji se sympatie, jako bych po ní hladověl a žíznil, jevím se lhostejný a krutý, jestliže tuto sympatii nenalézám, a sám ještě často přilévám trochu oleje do ohně. Nejsem rád ve společnosti a styk s lidmi, hovor s nimi je mi často odporný a obtížný. Víš Ty však, odkud to, když ne všechno, tedy přece velmi mnoho z toho, pochází? Prostě z mé nervosity - jsa hrozně jemnocitný, dostal jsem co proto jak tělesně, tak mravně v letech, kdy to bylo se mnou tak mizerné. Optej se lékaře, a ten ihned všemu porozumí; optej se, zdali to může být jinak, než že noci strávené na chladné ulici nebo venku, úzkost dostat se k chlebu, neustálé napětí, poněvadž jsem byl vlastně bez místa, mrzutosti s přáteli a rodinou musely být při nejmenším ze tří čtvrtin příčinou mnohých vlastností a vrtochů, a zdali nelze tomu připisovat, že jsem měl někdy ty nepříjemné záchvaty stísněnosti?
   Avšak ani Ty, ani kdo jiný, kdo by byl ochoten namáhat se uvažováním o tom, nebude mě, doufám, kvůli tomu odsuzovat nebo pohlížet na mne jako na nesnesitelného. A mám-li už svou špatnou stránku, nuže, u čerta, přece mám též dobré stránky - a tyto snad nelze také připsat k dobru? Nyní mi napiš, zdali shledáváš dobrým plán, aby se to řeklo rodičům a aby se tak dosáhlo lepšího dorozumění.
   Napsat o tom nebo tam zajet a hovořit o tom, k tomu nemám ani dost málo chutí, snadno bych propadl své obvyklé chybě, hovořil bych totiž tak, že by se nad mnoha výrazy pohoršovali. Hleď, uvažuji, až se vrátí žena s dítětem, až se já vrátím z nemocnice docela zdráv a atelier bude v provozu, potom bych rád řekl otci: "Přijeď a opakuj své návštěvy a pobuď u nás několik dní, aby sis se mnou o některých věcech pohovořil." A rád bych mu potom jako pozornost poslal peníze na cestu. Nevím o lepším plánu. Sbohem, mnohokrát děkuji za všechno a stisk ruky a důvěřuj mi,
                                                                             zcela Tvůj Vincent.