Milý Theo!
Včera večer jsem se vrátil do Nuenen a dnes se Ti musím s něčím svěřit, aby se mi ulevilo.
Svoje nářadí, studie, atd. jsem si zabalil a poslal sem; protože matka s otcem pokojík už vyklidili, usadil jsem se již prozatím v této nové pracovně, v níž se mi snad podaří pokročit o kus dál.
Chci, abys věděl, že jsem s tou ženou mluvil a že jsme se ještě pevněji rozhodli žít odděleně, totiž tak, aby se předešlo různým oprávněným poznáním. A protože jsme se rozešli, zůstaneme odloučeni; ale dnes po dodatečné úvaze litujeme, že jsme raději nezvolili střední cestu. Ještě dnes totiž cítíme vzájemnou náklonnost, která má příliš hluboké kořeny, aby mohla vyprchat.
Musím Ti sdělit, že si ta žena počínala statečně; pracovala totiž (prala), aby sobě a dětem vydělala na živobytí, že tedy plnila svou povinnost, a to dokonce při velké tělesné slabosti.
Víš, že jsem si ji vzal k sobě, protože při jejím porodu nastaly komplikace, takže leydenští lékaři prohlásili, že musí mít klid, mají-li ona i dítě dále žít. Byla chudokrevná a už snad měla začátek souchotin. Pokud jsem byl s ní, její stav se nezhoršoval, uzdravovala se naopak, takže některé ošklivé příznaky zmizely.
Ale dnes je jí zase hůře a já se o ni bojím; ani to ubohé děťátko, o které jsem se staral jako o vlastní dítě, nevypadá jako dříve.
Viděl jsem její velkou bídu, milý bratře, a tolik se proto rmoutím. Vím dobře, že je to spíš má vina, ale i Tys mohl tenkrát jinak mluvit.
Dnes lépe rozumím, pozdě ovšem, některým jejím náladám a tomu, že některé činy, o nichž jsem se domníval, že jsou zvrácené, byly rovněž výrazem nervového podráždění a že je spáchala takřka spíše proti své vůli, jak mi ostatně sama víc než jedenkrát později řekla: "Někdy nevím, co dělám."
Tebe i mne lze tedy pochopitelně omluvit, protože s takovou ženou člověk někdy neví, na čem je, a protože se nadto vyskytly i finanční potíže. Ale měli jsme tenkrát zvolit mírnější řešení; a kdybychom je mohli ještě dnes nalézt, ačkoliv dnes je stěží najdeme, bylo by to humánnější a méně kruté.
Nechtěl jsem jí dávat žádnou naději, ale povzbuzoval jsem ji a snažil jsem se ji utěšit a posílit na cestě, kterou dnes jde, odkázána na svou práci pro sebe a své děti. Srdce mě však k ní silně táhne pocitem vroucího soucitu jako kdysi, soucitu, který během těchto měsíců neochabl ani tenkrát, když jsem své pocity podrobil zkoušce, jak daleko může člověk jít ve své lásce k ubohému, opuštěnému a nemocnému lidskému stvoření. To už jsem Ti ostatně řekl dřív při jakési příležitosti a to budu opakovat neustále.
Ale my dovedeme být i nekonečně krutí.
Srdečně tě zdraví
zcela Tvůj Vincent.Na ukončení roku je to smutný dopis, pro mne smutné psaní, pro Tebe smutné čtení, ale horší je to ještě pro tu ubohou ženu.
Psala mi znovu, protože jsem ji předtím poslal k lékaři, a tak jsem se leccos dozvěděl.
