Ten den jsme opustili svoje samoty a pozvolna
loudali se stezkou,
praskajícím houštím,
tam, kde dupou zajíci.
Ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,
tráva ukrajovala slunci svit,
pestrobarevný neklid v ostrůvcích přítmí
s tisíci drobnými střety,
drsná, nestrojená krása, přirozenost.
Tiše jsme postáli u potoka s písčitými břehy,
pak cesta strměla,
šaty na mokrém těle se lepily s kůží,
být tak chvíli hadem, hady,
jen klouzat a být...
Znenáhla, kraj rozsvítily žluté klasy a země
splynula v azuru s oblaky.
V tichu hlubším než všechna ticha, před námi
rozlehlý svět se rozprostřel..
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke komentářům "bez přihlášení" lze použít "Komentovat jako: Anonymní"