Město až k mrakům vyhořelé,
svět bludných soch pod purpurovým nebem__
musím jej opustit, dokud je čas
posbírat myšlenky,
poštěrchat vzpomínky,
zanechat smutnění.
Nebudu hledat ztracených stop,
navždy mi zmizely,
jen_ vrátím se ke skále z vápence,
vzít znovu do ruky kamínek
s drobným trilobitem...
V dlani s ním poběžím daleko... daleko,
kde vody řinou se sytou zelení,
zrcadlí modravá oblaka,
nešpory něžně skorec zpívá...
V té vůni a vlání, kamínek hodím po proudu potočním,
jak žabka poskočí, jeden, dva, hop a třetí.
Paprsky v tříšti vlnkobití
a květy na břehu,
co v slunci se smějí,
odvrátí mi oči.
Maně budu počítat ještě chvíli…
než klesne ke dnu
navždy a navěky.
Nový čas_ rozkvete nadějemi.
Antonín Dvořák, Romance for Violin and Orchestra
